středa 18. dubna 2012

     Přípravy na military umějí být i fajn, tedy pokud jde o cválání.

     Cválání mě baví! A pokud můžu utíkat delší úsek, jakože jeden až tři kilometry, tak je to úplně nejvíc fajn, a to i když musím sám.

     Přece jenom ve dvou je cválání příjemnější, protože lze kozlovat, škádlit se a hecovat s kolegou, a to i přes projevenou nevoli jezdců, kteří prostě princip kolektivního utíkání nikdy nepochopí. Hlavně služka, ta je na tohle blbá úplně nejvíc.

     A že dneska půjdeme zacválat, jakože poslední těžká práce před sobotními military. A dokonce ve velmi přívětivém počasí, protože vykouklo sluníčko a nemusím snad podotýkat, co všechno v nás sluníčko vyvolává za emoce. Jenomže to nesmíte mít v sedle suchara bez špetky fantazie, jakým služka je!

     Přitom začátek vypadal slibně. Plán zněl krokem na okraji louky u řeky, přebrodit v tom novém místě, které jsme minule nenašli, a pak hurá cválat, nejlépe pod horu. Jenomže ani tentokrát jsme v novém místě řeku nezdolali! Ne, že by služka konečně kýžený bod neobjevila, jenomže pohled a názor člověka pěšáka se ne vždy slučuje s pohledem jezdce, a služka že tohle riskovat nehodlá, abychom se třeba nedobrovolně nezřítili do řeky. A to už jsem byl kapku rozladěný a mezi stromy jsem s ní párkrát ťuknul o kmen, ale za to si mohla sama, protože jí všechno to rozhodování děsně trvalo.

     A úplně nejvíc šílený byl nápad, že zkusíme přebrodit hned, jakože po šutrech dolů, pak do vody a na druhé straně šup z řeky v místě, kde býval brod před pěti lety (než jej velká voda na opačném břehu strhla). A to jsem si tedy postavil hlavu, že tam já nejdu, protože tam kameny žerou Finy (kameny totiž žerou Finy úplně nejvíc), a služce se nechtělo pár dní před závody riskovat, že mě tam natlačí stůj co stůj, aby za kameny zjistila, že je tam bláto po kolena, ve kterém nechám podkovu.

     A že tedy radši ne. Alternativu „Radši ne“ jsem přivítal, a že tedy hurá domů, ale služka usoudila, že vracet se k nynějšímu brodu a zase to objíždět jsou nevhodné kilometry navíc, a že prostě zacváláme tady, na okraji louky. Jenomže to by v ohybu řeky nesměl stát rybář! Protože rybáři, jak je jistě známo, žerou Finy, a to tak že ještě víc, než říční kameny. A služka prokázala, že inteligencí občas trpí, protože velmi bystře odhadla, že každé cválání kolem rybáře by se proměnilo v nelítostný boj o život, a protože louka byla viditelně povláčená, neslušelo se do ní dělat čerstvé díry.

     Takže nic. A že se vrátíme a zkusíme zacválat po okrajích té úplně první louky. A to byl fakt vopruz! Protože zaprvé byla děsně krátká, zadruhé jsem nesměl jinak než těsně po okraji a zatřetí jsem musel strašně pomalu, jakože nejtrapnější kentr, protože z řeky sem tam startovaly kachny a volavky a služka chtěla mít situaci „pod kontrolou“.

     Prostě vopruz. Přitom cválání by ze zákona nemělo být vopruz! Cválal jsem sotva pět minut vkuse, což nestačilo ani na pořádné zahřátí, a ještě plně na otěži, takže žádná radost z bubáků okolo.

     Nemám to jednoduché. A co bylo absolutně nejhrůznější, cestou do stáje služku napadlo, že si aspoň jednou zajedeme drezurní úlohu, na jízdárně.

     Nemusím doufám dodávat, jak rychle jsem s jejím naprosto stupidním nápadem vyběhnul. Protože jestli si fakt myslela, že budu spolupracovat, tak o její inteligenci začínám silně pochybovat!

     Váš chudáček koníček

18042012482




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: