sobota 21. dubna 2012

     Služčin reparát v military.

     I tak by se dal dnešní den nazvat, protože služka o ničem jiném celou zimu nemluvila, než jak se na „tohle“ připravíme a předvedeme konečně líbivý výkon.

     Lze pochopit, že přípravu nám lehce zmasakrovalo jarní počasí, ale to nic nemění na faktu, že služka je cvok a že tím spíš měla použít zdravý rozum a vůbec nikam nejezdit.

     Ale popořadě.

     Když mě ráno odtáhla od Amíka, tušil jsem zradu a odmítl jsem žrát, což služce na radosti nepřidalo. Během zaplétání hřívy jí přišla SMS, oznamující, že jediné pomocné síle ujel autobus a že dorazí o hodinu později, a neméně „radostná“ byla zpráva od Jíti, týkající se hlasové indispozice. Což znamenalo lehký problém v rámci nakládání, protože já přece vlek nikdy neviděl, natož abych do něho vlezl dobrovolně. A to i přes fakt, že mi služka ve stáji kladla na srdce „úplně normálně tam sám vlezeš a bude to naprosto v pohodě!“
No ještě to tak. Tudle!

     Takže jsem se hezky nechal přemlouvat, ale bohužel ne moc dlouho, protože Jíťa přece jen hlasivky obnovila a radila služce, jak mi neskočit na osvědčené protinastupovací triky. Škoda, měl jsem to nádherně propracované.

     Cesta probíhala samozřejmě v mé režii, takže jestli si služka myslela, že když mi nechá přivézt cizí seno (cizí seno je totiž vždy lepší než vlastní), tak že ho budu žrát, tak ani omylem. Já se prostě MUSEL dívat z okna.

     Na závodech veselo. Jíťa mě musela ohlídat, protože služka neměla vůbec nikoho k ruce a potřebovala si oběhat takové ty věci jako uhradit startovné, nafasovat mapky, vyplnit zdravotní karty a tak, a když utíkala na prohlídku crossu, potkala se teprve s mou novou chůvou a vyslala ji mě najít a převzít.

     Skutečně nevím, co je tak vtipného na hlasitém oznámení „on nemluví“. Copak já někdy mluvil? Já přece pouze píšu, což by služčina mj-dcera po těch letech čtení mého blogu mohla vědět. Ale identifikovala mě a převzala a nechala mě žrát i cizí trávník a nedržkovala, když jsem na něj hodil bobek.

     Drezurní soutěž byla velmi legrační. Start jsme měli napsaný pár minut po poledni, takže času najednou víc než dost, a aby si služka pojistila řádné opracování i mezi cizími koňmi, vyslala mj-dceru pro lonž a bič. Na což jsem musel zareagovat, a to tím, že jsem nic takového nepotřeboval, protože jsem samovolně zaklapnul a na opracovišti jsem předvedl vůbec nejlepší práci, jaké jsem schopen. Vtipné bylo, že to bylo naprosto zbytečné, protože když vyrazila vstříc drezuře (což znamenalo přesun na zcela jinou stranu areálu), zjistila, že soutěž má skluz a že se na nás dostane řada až tak za půl hodiny.

Rosnice 02

     A já jsem samozřejmě mezitím vychladnul, takže druhé kolo „opracování“ jsem nepřijal zrovna nadšeně. Ale budiž, dostala mě pod sebe aspoň částečně, akorát že jí to ve finále bylo k ničemu, protože jsme startovali úplně poslední, a když můj nový hnědý kamarád, kterého jsem adoptoval, opustil obdélník a mířil na parkur, zpanikařil jsem.

     A jako zůstat úplně sám v obdélníku, kde všechno žere Finy, to jako fakt ne. A podle toho vypadala i úloha, kdy jsem si bravurně zkopíroval včerejšek. Sice na otěži a s použitím hřbetu, ale se vsuvkami a cviky, které do úlohy nepatřily, jakože diagonální úprk po pleci, nacválání z kroku a tak různě. A také premiéra, což bylo „zastavit stát“, při kterém se mi záď po větru přesunula doleva, protože já prostě v daném momentu NEMOHL jen tak zůstat stát. Služka mě s obrovským sebezapřením pochválila a prohlásila, že tohle je naposledy, co pokouší štěstí v drezuře, tak doufám, že nekecala.

     A propos, já to slyšel. Jak mě komisaři pomlouvají, že jsem křivej. A že se to služka snažila neúspěšně zakrýt, fakt není můj problém.

     Parkur jsem přeletěl bez opracování. Služka usoudila, že dělat bugr na opracovišti je zbytečný stres, a rovnou jsme šli dovnitř. Když nám zazvonili, zvesela jsem odskočil, akorát že kontra, a až teprve praporek nad hlavou pomocného startéra služku ujistil, že jsme ještě startem neprojeli a že tudíž můžeme svést krátký boj o tempo a směr cvalu. Ale jinak paráda, skákalo se mi hezky a neméně hezky jsem nešel držet, byť se služka snažila, aby to „nějak“ vypadalo.

     Přestávka před crossem proběhla ve znamení „žereme všichni“, kdy mj-dcera přecpala služku polívkou, posléze gulášem, a kdy mi vnucovali cosi, co jsem minulý týden vyhrál. Jako ne, že bych to neznal, ale prostě já v cizím prostředí bez Amíka nežeru, a tak jsem skupinovou terapii opět bojkotoval. To samé se týkalo pití. Fakt nechápu služčinu vytrvalou píli s sebou vozit vodu a vnucovat mi ji. Co z toho má?

580719_3054995415005_1266904097_32241972_946914276_n

     Zhruba půl hodiny před naším startem služka usoudila, že už by asi nebylo úplně od věci se přemístit ke cross dráze, protože tam byli už úplně všichni. A tak mě osedlali, a že lehce opracujeme, jenomže jakmile jsem já uviděl, že se v dáli utíká a skáče, okamžitě jsem věděl, co se bude dít. A služce definitivně zamrznul úsměv na rtu, protože jestli si myslela, že budu během opracování usínat stejně jako ráno, šeredně se spletla. Já to totiž měl ohlídané! Ráno v dráze crossu nikdo nebyl, tudíž nebyl důvod k panice, ale to odpoledne neplatilo, a tak jsem MUSEL dávat najevo, že se konečně něco děje.

     A dělo. Služka pochopila, že na opracovišti nezacválá ani při sebelepší vůli, a že zacváláme těsně před startem, až bude na trati závodník před námi. Velmi naivní! Protože už cestou ke startu jsem sehrával divadla, co všechno žere Finy a jak hodně se toho chudáček koníček bojí, a že tam NEJDU, a že když už tam náhodou půjdu, tak formou poskakování a uskakování a vyskakování. Jako lepší by bylo přijít na zadních, ale to si služka ohlídala, a když si z ní začali komisaři utahovat, že jsem nějaký natěšený, hlesla akorát, že by akutně potřebovala alespoň trošku obcválat. A její jediný pokus o cvalovou pobídku skončil fiaskem, protože já odskakoval do dostihu a služce hrozilo, že mě nezastaví ještě dřív, než vůbec vlezu do startovacího boxu.

     Do boxu jsme vcházeli krok-sun-krok. Velmi opatrně. Zůstali jsme úplně vzadu, a když začali odpočítávat, služka mě držela silou vůle. Nicméně GO! funguje za každé situace a můj start byl evidentně velmi líbivý, protože ze sboru komisařů se ozvalo „aaaaaah“, a už jsem hledal, co se bude skákat. A hrrrr a hurá do toho! A co se mi hodně líbilo, služka mě fakt nechala utíkat, ne jako posledně, kdy dle trenérčina ordre naprosto zbytečně brzdila. A tak jsem letěl a dokonce jsem se nechal točit doleva a vypadalo to velmi slibně, až do překážky číslo pět (nikoliv šest), která nabízela alternativní výběr, a to buď balík sena, nebo obří špulku. Tok služčiných myšlenek směroval k balíku, protože balíky máme zmáknuté, a čert ví proč se v poslední chvíli rozmyslela, že balík tedy ne, že radši špulku.

     No a jako na špulku jsem se jí regulérně vybodnul. Zaprvé mi nedala čas se pořádně podívat, protože já měřil balík, zadruhé ta věc naprosto evidentně žrala Finům nohy a zatřetí si trubka byla naprosto jistá, že to skočím, takže odraz proběhl bez defenzivy. Tím lépe pro mě, protože jsem se špulce bravurně vyhnul, akorát že úplně zbytečně, protože mě na fleku otočila a musel jsem znovu a tentokrát bez nároku na odpor.

IMG_6792

     A pak už jsme akorát doháněli ztracený čas. Což se mi nemálo líbilo! Proutku jsem přeletěl jako maminka dostihačka, suchý příkop ještě efektněji a trakén, naprostou novinku, bez problémů také. Na cestě ke schodům mi služka nechala nahodit druhý dech a nedovolila mi ani milimetr, takže loňské fiasko se na schodech neopakovalo, a pak už zbývalo trefit se do cíle, což znamenalo vyhýbat se mokřinám. A tam jsem chvilku nohy ztratil, ale naštěstí ne moc, takže poslední hnusnou čtyřbradlí překážku jsem dal naprosto mistrovsky a hurá protnout cílový bod.

     Akorát že já ho neviděl, takže služka mě za cílem nedokázala zastavit, a jak jsme tam kroužili, pořád jsem hekticky hledal, co dalšího budeme skákat. Musela na mě začít volat, že hooooodnej, že už je konec, že stačí, ale chápete, že jsem si to musel nejdřív ověřit.

     Ale jako tohle se mi líbilo. A kvíknul jsem si, a i když jsem byl zpocený, šel bych klidně znovu, ale služka už nechtěla. Je blbá.

Rosnice 09

     Služčina chyba v crossu nás odřízla od mašle, protože jsme byli šestí a dekorovalo se do pátého, ale to nic nemění na situaci, která nastala v rámci dopravy domů. Služka mě totiž z časových důvodů vyslala úplně samotného napřed, jakože pouze s Jíťou, s tím, že ve stáji bude čekat Iva, která mě a věci převezme. Jenomže Ivě se nepodařilo dorazit včas a tak panicky sháněli náhradníka, což bylo velmi dramatické, protože Míša zůstala na intru a Nikče mamka přijít pomoct zakázala. Pár minut to vypadalo, že zůstanu na krku Jítě, ale naštěstí doma byla majitelka Amíka, která Ivu zastoupila.

     Prostě služka umí vymyslet excelentní hovadiny. A tak jsem za trest nejen nevyžral, ale i jsem nastoupil do vleku s úplně cizím člověkem a hned na první pokus. Najust a natruc!

     Váš chudáček koníček

Rosnice 07




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: