pátek 27. dubna 2012

     Konečně.
     Konečně se šlo cválat! Jakože fakt pořádně, kdy se cválalo několik kilometrů najednou, nikoliv po kouskách. Dočkal jsem se!

     Ale nebylo to hned, protože tomu předcházelo dramatické ráno, kdy jsem byl stažen od Amíka (mega trauma) a posléze zaparkován ve stáji, kde jsme se služkou čekali na návštěvu ze Dvorečka. Služka s Kačkou a Kibickou totiž ráno přestěhovaly bidla a stojany na jízdárnu, jakože se konečně začne s plnou skokovou průpravou, a otestovat zazimovaný (tedy vlastně již odzimovaný) skokový materiál měli právě dvorečkovští.

P1450309

     A tak když dorazili Lovran s Kačkou a Sergej s Kibickou, zamířili jsme všichni na jízdárnu, což byla psina, protože Lovran se mi nesmírně líbil a já se na něho chtěl lepit. Sergej předvedl veselou estrádu na téma „hurá, konečně se něco děje!“ a já je všechny pečlivě monitoroval, protože já jediný pracovat nemusel. Mě služka lehce opracovala, abych se poté na cválání nemusel rozehřívat v lese, a pak se věnovala návštěvě, která naše překážky otestovala s plnou parádou. Hlavně Sergej exceloval, protože jemu klusové kavalety před gymnastickou řadou nevoněly, ale jak posléze prohlásila spokojeně služka, hlavně že se nikdo nepřizabil.

     No a pak už konečně cválat!
     Po včerejším deštíku byl terén naprosto luxusní, a protože jsem cválal úplně poslední, nechal jsem povinnosti hlídat lot na kolezích přede mnou, a pohoda. Zapojil jsem i hřbet, což služku potěšilo, protože kentr na otěži je jiné kafe, než dívání se do mého bílého nosu, a bez jediné chybičky jsme docválali až ke Dvorečku.

     Bohužel tam se Lovran se Sergejem odpojili, což jsem těžce nerozdýchal, a hned na první louce jsem ztropil scénu, že sám domů nejdu a že okamžitě žádám připojení ke skupině. Služčina odpověď „trhni si nohou“ se mi silně nelíbila, a protože s jejím krutým rozhodnutím nešlo nic udělat, tak jsem aspoň dělal bordel. A ne malý! Takže poskakování, vyskakování, odskakování, houpání, vytrhávání otěže a hysterické cválání na místě.

     A do stáje jsem tudíž dorazil úplně pod pěnou, byť vykrokovaný, protože poslední dva kilometry jsem musel jít vedle služky a tam nemělo smysl páchat jakýkoliv druh odboje, protože ze země je ještě krutější než ze sedla. A trubka, místo aby mě vzala do řeky a opláchla, mě ve stáji začala víchovat slámou, a to jsem myslel, že ji sežeru zaživa. Ona je fakt úplně blbá!

     A tak když mi odpoledne Míša ukradla Amíka, na ježdění, místo hysterie a paniky jsem se odloudal zpátky pod třešeň, což se služkou málem švihlo. Ale čemu se diví, blbka? Po tak náročném odboji přece MUSÍM být utahaný!

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: