Doufání v bouřku se bohužel zcela minulo účinkem. A to jsme se tak snažili!
Přitom rosničky už několik dní slibují, jak se počasí rapidně zhorší, že dvounozí zase navléknou kozačky a kožichy a že bude pršet a lít a bouřit.
A výsledek?
Zataženo a kde nic, tu nic. Svět prostě není spravedlivý!
Po ranním opět veselém krmení s majitelkou Amíka, po kterém je žrací ohrádka poněkud nepoužitelná (služka prý nechce znát podrobnosti), jsme zevlovali a cpali do sebe trávu, která po dešti roste před očima. Akorát tedy oči, s těmi se mi moc nevede, protože je zatím nemám ani zarudlé, a přitom touhle roční dobou už bych měl mít počínající zánět jako vrata. Služka už má nahoře nachystanou masku, ale zatím se neodvážila majitelku Amíka poprosit o její ranní nasazování, protože se o masku bojí, že už ji pak nenajde.
Na svou obhajobu bych rád dodal, že v tomhle jsem zcela nevinně. Ty masky prostě z hlavy slézají samovolně, samovolně se schovávají služce do trávy či křoví, a když jsou nasazeny ne úplně bezvadně, tak k zašantročení doslova vybízejí. A za to já přece nemohu!
A na pitomou jízdárnu odpoledne jsem fakt musel. Budiž služce polehčující okolností, že jezdily opravdu jen děti, protože to chvíli vypadalo, že si sedne i ona, a to už by opravdu nebylo košer. Protože být na jízdárně sám a opuštěn, jakože úplně bez Amíka, je samo o sobě stresující a nemusím snad popisovat, co všechno s chudáčkem koníčkem taková nezdravá míra stresu udělá.
A pro příklady nemusíme chodit daleko. Třeba zrovna žraní večeře!
Naprosto neúnosná a psychicky problémová činnost, během které je dobré služce vyrazit zuby, když se po sto osmdesáté třetí během čtvrt hodiny přijde podívat, jestli už mám sežráno.
Je blbá.
Váš chudáček koníček
