čtvrtek 10. května 2012

     Oko za oko!
     Jakože moje za služčino.
     Aneb když ona může útočit na moje, já mohu atakovat její.

     Akorát že můj zásah byl trošku tvrdší, protože šlo o strategický výpad, kdy část mé hlavy zasáhla služčin ksicht, a asi to nebyl úplně nejměkčí střet, protože do mě bezprostředně poté začala bušit tvou svou směšnou pěstičkou. A nadávala. Jako docela jsem znervózněl, protože tohle nebyla zcela normální reakce, byla asi fakt naštvaná. A oční oblouk jí otekl a asi to má krapet rozseknuté, za což já zcela určitě nemůžu.

     Protože neměla stát na tak blbém místě! Respektive si měla hlídat, jestli náhodou nepotřebuji setřást tu jednu jedinou mouchu, která ve stáji lítala. Notabene když se mě služka zrovna chystala odvádět ze stáje, za již odcházejícím Amíkem.

     Ale jinak velmi vypečený den. Služka pro nás po obědě poslala Ivu, abychom si před prací dáchli v chládku, protože teploty dnes opravdu excelovaly a já mám pořád ještě na určitých místech zimní chlupy. Akorát že Amík měl veselou a hravou a nehodlal s Ivou spolupracovat, takže se nám přesun z pastviny do stáje protáhl na hodinu čistého času. Ale pak super, protože jsme dostali véču a dvě hodiny naprostého klidu, bez pražícího slunce a dotěrného hmyzu, a následné zjištění, že se asi půjde zacválat, nás rozhodně nenechalo chladnými.

     Prostě paráda!

     Cválání sice nebylo extra dlouhé, ale lepší než drátem do hlavy, a patřičně nás to navnadilo. Služka správně usoudila, že budeme na pěst, a že když tedy máme tolik elánu, tak si vyšplháme kus hory. A tak jsme klusali na úpatí, že až někde potkáme Váňovic cestičku, tak že polezeme po ní, a protože jsme mířili od domova, plazil jsem se a zakopával jsem o vlastní nohy a kroutil jsem se. Protože dole, jakože pár metrů pod námi, byly naprosto nejvíc úžasné louky, po kterých jsme krásně mohli cválat až domů!

     Jenom blbá služka to ne a ne pochopit.

     Až když od krmelce vyběhla srna, jsem vystřelil vpřed jako raketa a služka málem přistála, ale jinak nuda. Tedy až k cestičce pro dostiháky, kde služka zavelela „nahoru!“ a dodala „snad to nepovede do ničeho ostrého, protože tuhle neznám“. A to byl mazec, protože Amík nabral tempo, a já jak jsem se bál, že mi uteče a já zůstanu sám, nedával jsem pozor a pořád jsem o něco zakopával. Služka se mě snažila navádět, abychom nemuseli mezi kořeny a tak, jenomže já potřeboval co nejkratší stezku, a protože už jsem byl durch mokrý, vyhlásila služka krátkou přestávku na „druhý dech“, a pak jsme pokračovali.

     A pak už to bylo fajn. Služka trefila správně tam, kam původně chtěla, na podkově jsme zacválali, a pak už klid, protože úplně nahoru po šutrech s námi jít nechtěli. Cestou domů jsme dvakrát museli na ponor do řeky, dokonce i služka se odhodlala, aby z nás voda opláchla pot a pěnu aspoň do půli břicha, a dokonce jsme dostali druhou večeři, a to řepné řízky. Amík to měl jako bonus, protože já bych to prý zase žral tejden.

     Taková sprostá pomluva.
     Ale jinak výborný model.

     Tohle tak mít místo jízdárny vždycky!

     Váš chudáček koníček

10052012545




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: