sobota 12. května 2012

     Oko za ucho.

     Služka o něj málem přišla, když jsem jí žaloval, že mi ukradli Amíka. Protože jakmile jsem jí do ucha začal řvát, málem to s ní švihlo a deset minut nebyla schopná funkci ucha nastartovat zpátky.

     Ale za to já nemůžu! Kdyby mi nesebrali Amíka, neřval bych na ni. A to měla zařídit ona, abych na pastvině nezůstal sám!

     Ale tak faktem je, že mě vysvobodila ze samoty. Tedy jak se to vezme, protože celé odpolední ježdění bylo jedno velké drama, protože já jsem všude hledal a očekával Amíka, tudíž další dočasnou hluchotu služka prodělala u stáje.

     Tak aspoň že ze mě nervala zimní chlupy. Že prý se ochladilo a že dneska hustá srst nevadí, takže mě lehce přejela kartáčem, aby se neřeklo, osedlala a vyrazili jsme ven. A jako psycho od samého začátku, protože Amík nikde nebyl, což jsem prostě MUSEL řešit. Hlavně ten první kopec nahoru a vzápětí dolů služka chtěla mít v kroku (trapné, trapné, trapné!) a ten směrem dolů dokonce na otěži a se střídavým přistavováním na levou či pravou stranu, což mě přirozeně nebavilo. Abych prý ke šplhacímu kopci přišel už opracovaný a pokud možno se zapojením hřbetu, čemuž měl dopomoci i prudký slézací manévr, a mně nezbylo nic jiného, než tento nelehký osud přijmout.

     Půl dechovky jsme vyšli, druhou půlku vyklusali, a po nabrání druhého dechu jsme cválali. Hledal jsem Amíka úplně všude, což byl trošku problém, protože služka po mně chtěla úplně jiné věci, ale jak jsem byl nabuzený, tak jsem ji vzal do hřbetu a to na ni platí. Vytekla ze mě, protože jsem se dokonce i podsadil, během klusání, a když jsem na její přání několikrát vyšvihnul zastavit-stát lépe, než kdy předtím v obdélníku, uronila slzu dojetím.

     Ale ne na moc dlouho, protože večeři jsem žral trojnásobně dlouho, díky čemuž služka zmokla. Ale to je v pořádku, protože jinak by si na mou benevolenci zvykla, a to není v případě dvounožců zdraví prospěšné.

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: