úterý 15. května 2012

     Tak teď si nejsem úplně jistý, jestli mám na tak extrémní změny reagovat kladně či záporně.

     Protože jak pravidelně zmiňuji, narušování stereotypu chudáčka koníčka je trestuhodné, ale faktem je, že sem tam nějaká ta výjimka vůbec neuškodí.

     Tak jo, vybalím to na rovinu. Na pastvině pod námi není Sevík s Pinďou, nýbrž stádo blonďáků, jak jim přezdívá služka. Je sice mezi nimi tmavý poník, ale zbylí čtyři jsou světlohřívatí ryzáci, a je mezi nimi i kobylka, kvůli které neustále běhám na louku u vchodu a monitoruji, jestli náhodou za mnou nepřijde.

     A ona přišla! Akorát že ne sama a bohužel jinudy, takže není za jedním, nýbrž za dvěma ploty, a tudíž se nemůžeme čuchat, což je trapné. Ale jinak je to milé, že je tak blízko, a to i přes fakt, že ten její šamstr ji neustále od vyhlídky k nám odhání a spolu s ní i jejich dceru.

     Je trapnej víc než moje služka.

15052012551

     I když služka také dneska bodovala. Poslala pro nás Ivu ve školních věcech, takže Iva absolvovala Amíkovo veselé „one horse show“ na podpatcích, kdy Amík sice šel vcelku snadno odchytit, ale během akce „musíme ještě zavřít“ se rozmyslel a usoudil, že tentokrát se bojí židle. Jakože té nastupovací, která je tam už tři roky a která dokonce ani Finy nežere. A usoudil to velice zapáleně, takže Iva ztratila půl hodiny čistého času přemlouváním Amíka, ať okamžitě přestane dělat hnědou krávu, protože jinak by nás horko těžko odvedla, oba najednou. Teď už jinak než po cestičce nesmíme, což znamená chodit za sebou a to se dvěma chudáčky koníčky na ruce nejde, protože se na úzkou stezku nevejdou.

     Ale Iva je děvče šikovné a trpělivé a podařilo se jí Amíka zmanipulovat a přesunuli jsme se do stáje. Tam jsem se hladově a nenasytně vrhnul na zbytky včerejší večeře, abych po ježdění mohl sabotovat večeři čerstvou, a Iva se mezitím odešla převléct a najíst.

     Nám se hodinová pauza líbila, takže jsme k práci na jízdárně přistoupili relativně aktivně. A pěkně chodil nejenom Amík, ale i já, až z toho byla služka lehce konsternovaná, a že tedy také zkusí skákat. Jenomže ona si na rozjezd vybrala barel a barely, jak je známo, žerou Finy, takže jsem se mu elegantně vyhnul, a poté ještě jednou a znovu ještě jednou. Služka kupodivu zachovala klid, a že prý ho stejně budu muset přeskočit, a tak že nechápe, o co se snažím. A když jsem se mu pak opět vyhnul a musel jsem hned pak znovu, pochopil jsem, že tahle moje metoda se skutečně míjí účinkem a zamířil jsem k němu sám a přeskočil jsem ho, abych už měl klid.

     A služka mrtvá smíchy. Protože při posledním pokusu nedělala vůbec nic, žádné holeně, žádná pobídka, a mou reakcí „tak jo, sakra“ se velmi bavila.

     Ale pak jsme skákali přes normální skoky. A mně to bavilo, hodně moc, takže jsem počítal a až na dvě zaváhání, která mi nevyšla, jsem všechno absolvoval pěkně, a pokaždé, když mě trubka hlasitě chválila, jsem hrbil hřbet, ale vyhazovat mi nedovolila. Amík kromě kolmáků skákal i gymnastickou řadu, a i když se Iva necítila úplně ve formě, skákalo jim to moc hezky.

     Až služka sarkasticky prohlásila, že tohle není normální a že se začíná bát, s čím vyrukujeme na těch závodech, na které stejně nepojedeme, protože nemáme auto. Že prý doteď fungoval model „doma na prd, venku super“ a že po opačné alternativě ona fakt netouží.

     Evidentně jí ještě nedošlo, že se snažíme účelně, aby je co nejvíc štvalo, že nikam nepojedou.

     Váš chudáček koníček

P1450537




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: