Mezinárodní den dětí.
Takže služčino obligátní čekání, jestli třeba dostane dárek, nebo tak něco.
Je blbá.
A vůbec nejtrapnější byla odpolední práce. Přišli pro nás ve třech, po velmi intenzivní přeháňce, která by normálně uvažující jedince přesvědčila o alternativě „nebylo by lepší se na to dneska vykašlat?“ Jenomže my jsme vždy ve špatné době na špatném místě, takže nás pochytali, a to krátce po velmi veselé hře, která se nazývá „postavíme se na zadní, zakousneme se do sebe a spadneme do trní, ve kterém se pokopeme“.
Skvělá hra!
Akorát že se nesmí hrát poblíž služky, protože to ona s otevřenou pusou sledovala, co zrovna děláme, a když zapraskalo křoví a Amík vypochodoval s tržnou ránou na čele a já s mega šlicem na zadku, nevypadala vůbec přátelsky. Hlavně kvůli Amíkovi, protože ten má funkční pouze už jen jedno oko, a když mu začala v přímém přenosu otékat tkáň na nosní kosti a vytvořil se mu klabonos, nazvala ho velmi sprostě.
Kvůli zítřejším závodům služka odvolala děti, abych já nemusel pracovat moc dlouho a aby si Amík od dětí odpočinul. Míša přišla kvůli majitelce Amíka, která jí volala, jestli bude trénink, a když vyšlo najevo, že majitelka Amíka „asi jezdit nepůjde“, musela do sedla Míša, které se zrovna absolutně jezdit nechtělo.
A ani mě práce nelákala. Služka se mnou v začínajícím lijáku započala uvolňování, jenomže pak přijela trenérka a místo práce se vykecávalo. Ale co hlavně, zítřejší závody jsou pasé, protože služka už s Pohádkovým lesem nepočítala, a protože Amík by to musel oddřít sám, vzdala se služka Plzně a že tedy zítra budeme vodit dětičky.
Což je rozhodně lepší, než závody, protože děti s sebou nosívají pamlsky a hlavně tam nebudu sám a opuštěn.
A zároveň to znamenalo konec práce, protože pak začalo silněji pršet a nebyl již důvod masochisticky na jízdárně zůstávat. Perfektní model! Deset minut krokování, půlhodina stání a hned pak večeře: to je přesně ta předloha, která by mohla zůstat už napořád!
Váš chudáček koníček
