sobota 16. června 2012

     Den plný dramat.

     První dramata patřila služce a její alergii. Jak jsem již včera zmínil, na mé zahrádce je svinec majitelky Amíka, a jestli si služka myslela, že rosa v půl sedmé ráno pyly potlačí, tak se šeredně spletla. Přišla s námi do stáje sice mokrá až po pás, ale i pekelně oteklá, a i když se zabalila do roušky, stejně pořád prskala a tekl jí sopel, který si sem tam utřela do mě, protože je úplně blbá.

     Copak já sakra můžu za to, že ona je kripl a chcípák?

     Druhé kolo „tohle asi nepřežiju“ služka absolvovala, když se mě pokusila vyčistit, a dorazila se během sekání trávy, abychom měli během cesty co žrát. Mimochodem, ráno posekaná tráva se večer vrátila do stáje už coby seno, protože teploty dnes opravdu trhaly rekordy.

     A nejen teploty.

     Přijel Nastík a s Ivou vyrazili pro vlek, kterému v červnu končí technická, a který nám provedl velmi veselou věc, když Amík nastupoval. Brzda totiž nesplnila funkci, která je od brzdy očekávaná, a souprava se tak trošku rozjela z kopce, což se nastupujícímu Amíkovi logicky nelíbilo, takže za jízdy vyskočil z vozíku ven, čímž pravděpodobně zachránil auto, protože to by jinak nejspíš pokračovalo v jízdě dál. Nemluvě o faktu, že se chudák nehezky praštil do hlavy (na slepé straně) a nikdo se mu nemůže divit, že už pak dovnitř nechtěl.

     Služka na něho nebyla zlá, naopak. Trpělivě ho 3 hodiny nutila, aby k vleku přišel, posléze aby předními došlápl na rampu, a dokonce pak i zadními, a že bohatě bude stačit, když do vleku vleze a pak vyleze. Jet bez brzdy nepřicházelo v úvahu, a kromě toho se u vleku ne úplně optimálně prohýbala rampa, a představa, že se na ni postavíme oba a ona se pod námi zlomí… A že na kafilérku máme času dost, a že zkusíme sehnat jiný vlek.

     Sehnat jiný vlek bylo nakonec nejmenším problémem, ale vyvstal další a to mnohem závažnější, protože Amíkovu soutěž Iva nestíhala, nemluvě o faktu, jak strašné bylo vedro a dusno. A tak jsem musel jet sám! Chápete? Sám a opuštěn, bez Amíka!

      A řvali jsme, oba. Jako kdybychom se už nikdy neměli vidět. Služka mě k nástupu musela přemlouvat, ale nárok na odvolání jsem neměl, takže mě naložili a já trpěl a trpěl.

     A tráva se přesně vešla do limitu „může být“. Vytrvalé deště byly na povrchu znát, protože když služka zkušebně šlápla, udělala stopu, a přestože vedro a dusno stihlo vytvořit prach, tráva naštěstí betonová nebyla. A skákalo se mi dobře, takže jsem jí párkrát vzal ruku a skočil jsem šejdrem, bez zaváhání či ztrácení nohou, a bez problémů jsem zvládal i zatraceně prudké obraty, protože kurz náročností hraničil se soutěžemi L**.

165998_438329946200568_963825871_n

     Pro služku nejtěžší parkur v celém jejím bídném životě. Extrémně těžký kurz, kdy se levá a pravá střídala na pětníku, zákeřná distance do oblouku, dvojskok s nájezdem na vějíř a hlavně různě barevný povrch, kdy se do hlíny vydupaná cestička linula travnatým kolbištěm, čehož jsem se panicky bál (protože to jsem prostě musel řešit). Služka v půlce parkuru zjistila, že už nemůže, protože jí nešlo dýchat, takže předposlední oxer jsme skočili spíš silou vůle, a čisté konto byl takový malý zázrak, protože párkrát jsem do bidla ťuknul, když jsem musel pečlivě řešit, jestli ta malá blátivá louže vedle skoku žere Finy či nikoliv.

     Služka když viděla, že jsou překážky do rozeskakování zvyšovány, raději se otočila, a že doufá, že těch „už jenom pět“ skoků přežije. Já byl v klidu, protože jsem stál hodinu zaparkovaný ve stínu stromů a služčino opracování proběhlo dle režie „pět minut klušeme, na každou ruku zacváláme dvě kolečka a stačí, je vedro jako kráva“, takže když jsem v rozeskakování nasadil turbo, nebyla proti, protože byla ráda, že je vůbec ráda. A jelikož soupeři zachybovali, bylo naším úkolem přejet čistě, což se povedlo, přestože ta loužička u hnědé překážky znovu žrala Finy a vydupaná cestička drze zaprášila (chtěl jsem ji přeskočit, ale služka mi v tom zabránila). A do úplně posledního bidla jsem ťuknul, takže z davu diváků se ozvalo „ooooh“ a následně „aaaaah“, protože jsme byli jasní vítězové.

     Pochvala od pana Rédla služku nemálo zaskočila, dokonce se jí přišel na mě zeptat, co jsem zač, a že prý to byl velmi pěkný výkon, byť základní kolo bez turba (kvůli obratům) zdaleka nebylo to „ono“ jako obvykle. A pak hurá do honební jízdy, na kterou se služka těšila, že turbo bude, akorát že turbo nakonec znovu nebylo, protože než jsem do něj naskočil, tak se muselo točit, pak znovu točit, a pak znovu točit, a protože kurz byl osmička, byl jsem zmatený jako lesní včela, jestli se tedy pojede doleva anebo doprava, a přeskoky mě stály cenné vteřiny. Navíc služka málem minula točný bod, takže čtvrté místo byl takový malý zázrak, byť jsem skákal naprosto perfektně, a po doběhu trubka neměla sílu mě zastavit, protože bych to dal klidně ještě jednou.

abc

     Prostě tráva super! Trávu já rád, protože se neboří, a když byla služka Nastíkem požádána, jestli bych neskočil trakén speciálně kvůli fotce, měl jsem energie na rozdávání. A všiml jsem si, jak je hluboký, takže jsem tam služce dvakrát málem hodil brzdu, prostě bylo veselo.

     K nástupu do vleku mě museli přemlouvat, protože v něm bylo asi tisíc stupňů nad nulou, a nikde kousek stínu. Ale tak přežil jsem to, i když jsem řval jako kráva a hrabal, což v Plzni zajisté znělo dobře.

     Po návratu Amík absolvoval lekci „do vleku vlezeš, i kdybychom tady měli stát do půlnoci“, zatímco Nastík vezl nebrzdící vlek majitelce, a přestože Amík kladl velmi důrazný odpor, nakonec po služčině přemlouvání nastoupil. A dostalo se mu takové pochvalné ovace, jak kdyby vyhrál Velkou pardubickou, ale něco mi našeptává, že na příští sobotu se kolega mnohem lépe připraví, co se týče odboje.

     Prostě páchat chyby na chudáčcích koníčcích se nemá. 
     Ale to nic nemění na faktu, že jsem nejlepší.

     Váš chudáček koníček

P1450766




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: