sobota 23. června 2012

     Drama.
     Zase jedno za druhým!

     Není to poprvé, co jsem nabyl dojmu, že služka nám stres navozuje naprosto účelně, a jestli jde o nějaké její blbé procvičování duševní odolnosti, dám jí to pekelně vyžrat.

     I když dnešek byl nejvíc stresující pro ni, protože haprující spojka auta zavinila, že jsme na závody jeli každý sám. Chápete doufám vážnost situace! Prostě nejdřív odvedli a naložili Amíka, a po hodině a půl přijeli pro mě, zatímco já sám ve stáji málem umřel. A rozdrbal jsem si zapletenou hřívu, služce natruc a najust.

     Když mě vedla k vleku, promlouvala mi do duše, ať nedělám krávu, že chtějí stihnout Amíkovu první soutěž a že bych to tedy neměl zdržovat. Jenomže mně se dovnitř nechtělo, takže jsem se naložení elegantně vyhnul, a když služka požádala Nastíka o tušírku, jakože budeme hrát tu debilní hru „rozhoupávání a zesilující tlak“, tak jsem raději nastoupil, protože na tohle jsem fakt náladu neměl.

       Do Děpoltovic jsme přijeli pozdě, Míša už měla první soutěž odskákanou a že prý hrůza, protože Amík byl veselý a hravý a soutěž „na styl“ Míše doslova odstřelil. Sice přešel kurz čistě, ale s poskakováním, vytrháváním otěže a nutkáním odskočit do dostihu, což se komisařům hodnotícím styl a pravidelnost logicky nelíbilo, a nejhorší pro Míšu bylo, že si to s ním na místě nemohla vyřídit rovnou z očí do očí, protože by jí sebrali další body.  

     Ale tím šoky nekončily. Služka se musela jít dohlásit, protože mail s přihláškami pořadateli nedorazil, a zjištění, že ve třetí soutěži je 60 startujících, ji málem zabilo. O to větší prodělaly s Míšou šok, když najednou přiběhla majitelka Amíka, že je prohlídka parkuru, a vsadím se, že takhle rychle převlíkající se služku dosud nikdo neviděl, akorát že když splavené a uřícené přiběhly na parkur, tak zjistily, že šlo o planý poplach, prohlídka se týkala soutěže jiné.

P1450917

     A pak jsme čekali. A čekali a čekali. První opracování jsem absolvoval v hale, jenomže tam bylo dusno a já byl po chvíli durch mokrý, protože v rohu blikala světýlka větráků, která já musel precizně řešit, a když jsem kvůli nim uskakoval a překážel, ruply služce nervy a že tohle fakt ne. A opracoval jsem si až těsně před soutěží, která se služce nepovedla, protože v distanci mezi pětkou a šestkou řešila, jestli v rozeskakování půjde zatočit prudce doprava, a to neměla dělat. Protože jakmile v rámci měření cvičně přenesla těžiště, usoudil jsem, že se pojede doprava, a služka to měla na body mě v mylném úsudku opravit a narovnat zpátky na šestku, akorát že ne úspěšně, protože jsem bidlo ukopnul.

     Je blbá, já to říkám pořád.

     Vtipné bylo, že tutéž distanci Míše sabotoval i Amík, akorát že s chybou na pětce, a aby si Míša odnesla co nejvíce zážitků, předvedl Amík před startem krátké představení na téma „rodeo“, i s nabouráním do bariéry, protože chtěl mermomocí vyskakovat do vzduchu a dělat bordel. Což bylo zábavnější, než muset skákat, to se dá pochopit.

     Před další soutěží jsme do haly vůbec nešli, ve vedru to nemělo smysl. Služka si počkala, až na nás dojde řada na písku, lehce jsme opracovali a hurá do parkuru. Jako mně se skákalo dobře, ale fyzicky vycucaná služka mi to brzdila, a dvojku jsem ukopnul kvůli ní, protože jsme si najeli zbytečně moc doprava. A osmičku nehodlám komentovat, protože fakt nemohu za to, že mě naváděla k jedenáctce v protisměru, a měla by mi líbat kopyta, jak bravurně jsem si s průšvihem poradil.

     Největší maso nastalo, když mi naložili Amíka do vleku a odváželi ho domů. Chtěl jsem za soupravou s Amíkem utíkat, volali jsme na sebe, ale smůla, drželi mě pevně. A tak jsem se připářil k bílé Šarlotě, zaparkované vedle ohrady, a když mi i ji naložili do vleku, vypadalo to se mnou velice bledě, už jsem byl na zhroucení.

     Mezitím dorazil Nastík a služka se snažila z vnitřku vleku vyházet Amíkovy bobky, abych je tam zbytečně nerozšlapával, a to už jsem byl fakt netrpělivý. Zkoušel jsem se Frostovi vytrhnout a nenápadně jsem ho za sebou táhl k přívěsu, jakože už sakra chci dovnitř, a tak služka řekla Frostovi, ať tedy se mnou dovnitř jde. Akorát že Frost mě navedl blbě, takže jsem se sám opravil, zaparkoval jsem se a pobízel jsem služku, ať už sakra jedeme, že tohle je fakt neúnosné. A nadával jsem, že je tak strašně pomalá.

     Z Děpoltovic jsme odjížděli v půl osmé večer, což byl absolutní časový rekord. Naštěstí mě služka ve stáji nenutila sežrat celou večeři, evidentně chápala vážnost situace, a pak už jsem pospíchal za Amíkem. A naše velmi dojemné shledání a vítání velmi pobavilo Frosta, zatímco ze služky padalo samé „no jo, buzničky, dvě hodiny jste se neviděli“, ale ona je blbá a blbá zůstane.

     A snad dá s dalšími závody pokoj.

     Váš chudáček koníček

8098_441821315851431_2046231088_n




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: