čtvrtek 28. června 2012

     Udeřila vedra a to v plné síle.
     A co nevymyslela služka?
     Že dneska dáme kondiční práci. A jestli ona není úplně blbá, tak já už nevím.

     Nicméně pravdou je, že jsme si úplně na dno sil nehrábli, protože služka práci prokládala přestávkami, které jsme my samozřejmě prokládali děláním bordelu, protože bez toho to zkrátka a jednoduše nejde, to musíte uznat.

     Hned první zradu služce naservíroval Amík, a to když si s sebou aktivně vzala igelitku, protože to poslední, co se Ivě chtělo, bylo se vracet do stáje pro lopatu poté, co z Amíka na silnici v obytné zóně vypadne hromádka bobků. Protože dnes z Amíka nevypadlo naprosto nic, z čehož byla služka pekelně zhrzená, protože se s igelitkou táhla zbytečně, a to obě cesty, protože bez bobků ji nebylo kde „dočasně uložit“, protože by to mohlo být kvalifikováno coby odhazování odpadků.

     Druhou zradu služka vyfasovala ode mě, a to když jsem na cválací louce řešil, jestli tedy cválat anebo radši jen zběsile klusat, anebo jestli stíhat Amíka anebo radši spekulovat nad děsně nejvíc nenápadným otočením směrem domů. Prostě pražilo sluníčko, prchat na plné pecky se mi fakt nechtělo, a navíc nás po cválání čekalo šplhání do hory, ale naštěstí bez dlouhé klusové pasáže, protože na lesní cestě služka nařídila „krokem“, abychom si mohli vytáhnout a vydechnout. Což bylo fajn, odpočinuli jsme si, dle služčina vyjádření, až moc.

     Třetí zrada číhala na mě. Co čert nechtěl, u krmelce nic nežralo Finy, takže jsem neměl jediný důvod to se služkou otočit a hejnu protivných much zamávat kopytem, pokud možno v plném cvalu směrem domů.

      Prostě svět je nespravedlivý.

     V rámci šplhání jsme měli dvě krátké přestávky, jednu kvůli nadechnutí, druhou kvůli podkovám, abych si je v hlubším podkladu neušlápl. Ke konci na loukách jsem zkoušel služce vzít ruku a přehodit tempo aspoň na 600, ale bohužel neúspěšně, a co bylo od služky milé, před poslední etapou zavelela krok a že výš nepůjdeme, že v tomhle počasí nemá cenu vycucávat organismus na doraz. A protože každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, oplatili jsme jí ho caplováním, vytrháváním otěže a snahou odskočit na louce vedoucí směrem domů.

      V předposledním brodu jsme se oba vyráchali a tentokrát jsem hrabal do vody i já, protože bylo nutné ze sebe ostříkat všechen pot. Byli jsme až po plece durch mokří a spolu s Amíkem tekla voda i z Ivy. I když já si úplně původně chtěl do vody lehnout, ale v tom mi trubka služka bystře zabránila, a zatrhla mi to i poté, co už jsme byli mimo řeku.

     Je blbá.

     Ale největší kino nás čekalo po večeři, již na pastvině, a to když služka s Ivou k naší vaně kutálely barel s 50 litry vody. Tvořila se totiž za nimi fronta zvědavců (Sevík & Pinďa), která služce s Ivou dýchala do zad, zatímco my jsme přibližující se vodu okamžitě pasovali na bubáka a vzali jsme roha.

     Inu, vždy je lepší být ve střehu, protože u dvounohých nikdy nevíte, s jakou zbraní na vás zaútočí!

     Váš chudáček koníček

Amík a voda




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: