pátek 27. července 2012

     Dlouhá ranní cvalovka.
     Po okrajích luk, v romantickém ranním oparu, ještě za příjemné teploty vzduchu.

     Akorát že mně se dneska fakt nechtělo.

     V polovině cválání, které služka uzpůsobila mně a přípravě na military (kdybychom náhodou na všestrannost jeli, protože ono toho na výběr v srpnu moc není), jsem zhasnul jako svíčka a cválal jsem vyloženě proto, že mě o to služka požádala, protože stíhání Amíka a vytrhávání otěže natvrdo mě dneska absolutně nerajcovalo.

     K obrovské „radosti“ služky, která si kvůli strhaným krvavým puchýřům ze středy dnes vzala rukavice, a protože našla pouze podzimní černé, bylo jí v nich pekelné vedro.

     Ale prostě mně se dopředu nechtělo, takže mě vzala zpátky, a do druhého kola pustila jen Amíka, protože ten měl naopak elánu víc než dost. Chvilku jsem byl nervózní, že mi Amík utíká, ale na precizní odboj jsem neměl náladu, takže jsem si lehce zacaploval, aby se neřeklo, a pak už jsem jen sledoval, jak se Amík vzdaluje a posléze přibližuje.

     Služka se mi mezitím omlouvala za to, že jsem asi přetaženej, po těžkých terénech, které mi mají udělat kondičku na zbytek sezóny, a že nedělní klusání s dětmi odvolá a dá mi pár dní absolutní veget. A samozřejmě nezapomněla dodat, že za tu extrémně vyčerpávající středu, kdy jsem vypotil kýbl potu a zoral půlku dostihovky, si mohu sám, protože jsem kretén.

     Což samozřejmě není pravda.
     Ale to jí nemá cenu vysvětlovat, co je to stres a drama chudáčka koníčka.

     O stresu a dramatu by mohl koneckonců vyprávět Amík, kterého dnes málem zabila žabička. Taková malinká, nedospělá žabička. Cestou na louky jsme totiž potřebovali přejít přes zpevněnou vozovku nad odtokem z rybníka, přes kterou asi jezdilo auto, protože bažina levé koleje byla zpevněná kusy eternitu. A protože tohle tam minulé dny nebylo, pojali jsme samozřejmě podezření, že to žere chudáčky koníčky, a přistupovali jsme k tomu s obrovskou nedůvěrou, která vygradovala žabičkou a jejím „žbluňk“. Protože když na vás udělá „žbluňk“ eternit, je to jasný důkaz nebezpečí! A Amík v nutné sebeobraně uskočil, akorát že proti varující holeni Ivě, která na rozdíl od Amíka má na pravé straně funkční oko a která správně vydedukovala, že do té strouhy společně spadnou.

     Ale tak nikomu se nic nestalo. Iva zůstala v sedle, Amík se rychle vydrápal zpátky na silnici, a mě služka musela převést na ruce, protože já bych podobný manévr pravděpodobně nerozchodil.

     Fakt nechápu, o co žabičce šlo. Bylo to od ní pěkně hnusné, hlavně proto, že vynadáno jsme dostali my, nikoliv ona, a přitom za to mohla právě ona.

     Ale tak přežili jsme. Do stáje jsme došli krokem, protože služka nechtěla, abych klusal, a když jsem půlku snídaně nechal, obdarovala mě jabkem, že prý jsem hodný kluk.

     Tak nevím, co si o tom mám myslet. Každopádně téhle zkušenosti bych měl patřičně využít.

     Váš chudáček koníček

27072012747




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: