středa 1. srpna 2012

     Zase dramata.
     Dokonce sled dramat!

     V první řadě jsem nucen žalovat na služku, protože o prvotní stres, řazený do kategorie „téměř smrtící trauma“ se postarala ona. I když ona se vlastně svým způsobem postarala o všechna, ale tohle bylo ryze z jejího skutkového počínání, na což je třeba brát zřetel!

     Ona si posekala další kus plevele, toho metr sedmdesát vysokého (prostě toho, který je vyšší než ona), což bylo velmi neuvážené, protože my o této skutečnosti nebyli informováni. A co je horšího než šok ze změn? Takže když jsme naprosto nic netušící migrovali po prostřední pastvině a poté se vydali o patro níž, vyděsili jsme se k smrti, protože tam místo houští byla pláň a opodál řádící služka s kosou.

     Ta kosa jí sluší, asi trénuje na budoucí povolání. A protože zrovna kolem jela čtyřkolka, což je po minulém čtvrtku naprosto nejvíc Finy žeroucí věc, jali jsme se panicky prchat, což služka okomentovala velmi vulgárně (nelze publikovat).

     A aby stresů z existence náhodou nebylo málo, přišla majitelka Amíka s večeří, ale dostal ji jen Amík, protože se mnou měla služka jiné plány, jakože ještě je vedro, počkáme tak půl hodiny, na práci. Ohleduplnost ohledně tropických veder budiž, ale jako nechat mě zírat, jak Amík žere a já u toho suším hubu, to jí přijde normální?

     Prostě vůbec! A je dobře, že majitelka Amíka služce pustila ohradník, a že ji prý nenapadlo, že to je vypnuté schválně, protože služka přece sekala kousek od plotu, takže když služka uklízela kosu, vyfasovala středně těžký elektrický šok.

     A další šoky jsem bohužel schytal já. Protože já se toho velkého chundelatého pejska strašlivě bojím a absolutně mě nezajímá služčino tvrzení, že pejsek je hodnej, že ho akorát baví na mě hafat a vybíhat ze zákrytu, abych se ho leknul. A že už bych si sakra měl zvyknout, jenomže jak si má chudáček koníček zvyknout na něco, co na něho zákeřně jakože útočí?

     Hlavně nechápu, proč se služka pejska zastává, protože by měla litovat mě, a ne své pošlapané nohy, protože jsem ji po pejskově vyražení z houští převálcoval a v rámci vlastní bezpečnosti jsem si skočil do podkov, což služka vyloženě nejvíc miluje.

     Protože urvat si podkovu je minimálně týden trvající problém, související s doháněním kováře. A právě tohle jsem měl vypilovat k dokonalosti, protože kdybych si ji fakt utrhnul, nemusel bych pod sedlo.

     Ale tak práce nebyla dlouhá. S ohledem na počasí mě služka čtvrt hodiny lonžovala, pak jsme obcválali a pak že si skočíme, když už je jízdárna suchá. A jako to je jiné kafe, než trapné přiježďování, takže jsem nasadil turbo hned před prvním skokem, a služka byla velmi nemile překvapena, když jsem se profilu, který máme na jízdárně už šest let, v rámci turba vyhnul, protože profil zrovna dneska žral Finy.

     A dostal jsem ji. Normálně mě přetáhla bičem, a že mám okamžitě přestat dělat voloviny, nebo že budu mít klasickou pořádnou skokovou hodinu. A tak jsem byl hodný kluk, a všechno jsem přeletěl naprosto ukázkově, takže mě služka nestíhala chválit a ani brzdit, protože měla od začátku do konce plné ruce. Dokonce jsem jí místo pěti udělal v distanci čtyři cvalové a jediné, co jsem ukopl, byl vysoký kolmák u silnice, protože mě kvůli hlubokému povrchu v zatáčce raději vzala zpátky, abychom si v hoblinách neustlali. A že prý nevadí.

     A dostal jsem mrkev, za odměnu. Že prý moc hodný kluk, ale to já vím i bez služky. A když jsme šli nahoru podél plotu, za kterým strašívá pejsek, vyděsil jsem se preventivně a odskočil jsem, přičemž jsem služku sejmul kanystrem s vodou, které jsem vezl nahoru.

     Byla fakt nadšená, že má modřinu přes celá záda. Hlavně proto, že pejsek tentokrát hrát hru „hurá na Fina“ tentokrát nepřišel.

     Prostě kdo umí, umí. Já jsem příklad!

     Váš chudáček koníček

01082012757




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: