pondělí 6. srpna 2012

     Služka s Ivou jsou masochistky.

     Upřímně přiznávám, že mi původ jejich počínání není jasný, notabene pár dní před závody, ale v roli chudáčka koníčka si vybrat nemůžete. Prostě pro nás brzy ráno přišly, bez jakéhokoliv varování, takže jsme jim jako pitomci ještě přiběhli naproti, a když na nás ve stáji začaly věšet i batohy se zásobami vody a potravin, bylo jasné, že něco je špatně.

     Tedy že všechno je špatně!

     Jako nic proti celodenním výletům, protože počet kilometrů lehce překročil třicítku, což je dle služky taková akorát míra pro jeden den. Akorát že my celou dobu museli jít krokem, abychom v teplém počasí zbytečně nepotili, údajně kvůli bodavému a savému hmyzu, který útočí úplně všude. Kdyby aspoň služka přiznala, že se ploužilo krokem hlavně kvůli nim, aby štreku vůbec přežily, protože na mnohahodinové pobyty už dávno nejsou zvyklé!

     Prostě jedna lež vedle druhé.

     A samozřejmě jsme jim to nedali zadarmo. Tedy hlavně já, protože v mém případě přece není možné, abych kolem dostihovky prošel v klidu! A zatímco Amík pouze pofrkával a sem tam lehce poskočil, když jsme se blížili k budovám, já jsem v plné parádě piafoval, a to v takovém shromáždění, že by mi drezuráci na olympiádě mohli závidět. I chudinky nožičky jsem zvedal, přední i zadní, a občas z toho málem i byla pirueta, když jsme se se služkou nemohli dohodnout, jestli jakože fakt rovně za Amíkem, nebo doleva na dráhu.

     A kromě toho na nás ze stáje zavolal cizí kůň, což ve mně evokovalo spoustu nervozity, a tak jsem procaploval celou cestu až k silnici, a to už mě služka měla plné zuby. A že jestli nepřestanu, že mě prý zmlátí.

     No jasně. Vyloženě jsem jí to věřil.

     Do cíle jsme kupodivu trefili bez sebemenšího zabloudění. Shledání po třech letech bylo skoro až dojemné, paní si se služkou podala ruku, a když paní nabídla služce a Ivě pivo s dodatkem, že mají bohužel jen nealko, podotkla služka, že to je jenom dobře. Že prý návraty s promile v krvi byly pokaždé peklo na Zemi, protože v případě trenérky alkohol potlačuje pud sebezáchovy a naopak zesiluje nutkání exhibovat, a že my, chudáčkové koníčkové, si to pak pamatujeme, což není žádoucí.

     A také že ano, protože cestou zpátky jsme hned na první louce chtěli utíkat. Nějaké tři roky zpátky naše vzpomínky fakt nepotlačily, a hlavně se nám už chtělo zpátky. A to ještě bylo dobře, že paní služku s Ivou nezlomila pozváním na oběd, protože pár hodin jsme tam ztvrdli a samozřejmě jsme museli povozit jak děti, tak i dospělé, a to včetně vrásčité babičky, která se na koni vezla poprvé v životě a neskutečně si to užívala.

     Služčiny obavy pramenily hlavně z bouřek, protože rosničky avizovaly odpolední konec světa, ale nakonec nás chytla pouze jedna přeháňka, kterou jsme zvládli v pohodě. Služka s Ivou už tolik v pohodě nebyly, protože místo aby nás tradičně vedly, se nahoru na pastvinu vezly. A bylo to nemálo vtipné, protože Iva s Amíkem coby první jela na ohlávce s vodítkem, a co čert nechtěl, nahoru se řítilo auto s rachotivým vozíkem. Tedy přesně to, kvůli čemu se služkou skáču do pangejtu anebo bezhlavě do stromů, a když jsem zkoušel odskočit, jakože uteču, nestihla na auto ani zamávat a rovnou se chytla hřívy, aby mi nerycla, až s ní někam hopnu. Akorát že já se zarazil o Amíka, který měl naštěstí kravál absolutně na praku, takže jsem se musel spokojit s tím, že se mi klepaly nohy a oko jsem měl vytlačené metr před sebou.

     Prostě úplně všechno špatně! Správně by se měl Amík vyděsit a začít prchat, protože bez udidla by se Ivě brzdilo špatně, a já se ho měl snažit předběhnout v momentě, kdy by nás auto míjelo. A navzájem bychom se pošlapali, eventuálně se srazili s autem, aby ta existence nebyla tak fádní. Prostě tak jako vždycky, a ne, že Amík takhle potupně srabácky vypne.

     Měl bych mu poskytnout školení, že splašit se dá bez problémů i po třicetikilometrové túře.

     Váš chudáček koníček

06082012765




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: