středa 8. srpna 2012

     Život je prostě krutý.

     Proč je bouřkami, kroupami a přívalovými dešti sužován zásadně a jen jih?
     Co naše vyprahlá jízdárna?
     Která by si vláhu zasloužila? Nejlépe nějakou, která by na ní držela minimálně do listopadu?
     Těžko soudit.

     Každopádně my na ni dneska museli a to prostě nebylo fér, protože počasí nás podrazilo naprosto surově. Kromě absence bouřek srazilo i teploty a přidalo vítr a oblačno, takže jestli jsme spoléhali na vedro a dusno, utřeli jsme. Nebylo žádného důvodů nás šetřit, a tudíž si na nás dvounožci těžce smlsli.

     Kromě služky a Ivy dorazily i děti. Ještě že tak, protože jsme se mohli prvních dvacet minut relativně flákat, z toho já nejvíc trapně na lonži, a protože jsem systematicky usínal, byl jsem nepříjemně obeznámen s činností lonžovacího biče. Ale přežil jsem, protože služka jenom vyhrožovala (což ji samozřejmě neomlouvá, měla by se nad svým chováním zásadně zamyslet).

     Podpínací řemínek na nánosníku mě opět nedojal. Vytrvale jsem zkoušel služce oponovat, doufajíce, že se na ní projeví pondělní únava a svou trapnou ideu vzdá, ale ona nevyměkla a sérii uvolňovacího cvičení dotáhla do vítězného konce, bohužel. Bohužel proto, že jakmile jsem zabral hřbetem a vyklenul, mě místo pětiminutové přestávky ihned nutila skákat, a to prostě byla zrada!

     Ale tak dneska se mi skákalo relativně dobře, mimo dvou kolmáků, před kterými jsem zkusil vyjednávat (žerou či nežerou Finy?), jsem pěkně počítal, a i když mi dvakrát bidlo spadlo, služka mě velmi pochválila, že prý mě v hlubším terénu k rychlému tempu nutit nebude.

     Což není úplně optimální, protože několikrát jsem se zvesela rozutíkal, s myšlenkou hned v prvním rohu začít házet kozelce, ale trubka jako kdyby to tušila a nedovolila mi vůbec nic, co nebylo v její režii.

     Amík se také do skákání nehnal, ale po zahajovací gymnastice se zahřál, a pak skákal velmi pěkně, akorát že ne moc dlouho, protože i s ním lomcovala veselost. A tradičně v rámci závěrečné série skoků se Ivě rozutíkal moc, takže třísky měly pré, a nastalo obligátní „tak ten poslední opravíme a konec“, které se neméně obligátně proměnilo na několik pokusů, ze kterých Amík coby v dané chvíli silnější efektivně těžil.

     To je tak, když dvounozí nejsou s to rozeznat, KDY je nutné skončit.

     Opravka v tempu a přiměřeném shromáždění, které požadovala Iva, nakonec proběhla. Pak nám zdrhla služka, že letí na bus, a to mi přišlo hodně sprosté, protože mi před ježděním slíbila jabko, které se na mě celou dobu usmívalo z poličky, aniž by mi ho kdokoliv podal.

     Mám opravdu těžký život.

     Váš chudáček koníček

P1460599

P1460612

P1460621

P1460634




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: