sobota 18. srpna 2012

     Marná to snaha, závody nás neminuly.

     A navíc rosničky nekecaly, takže už během nakládání pražilo sluníčko, a Amík usoudil, že se mu nikam nechce a že do vleku nepůjde. Bohužel mu nebylo dopřáno záměr dotáhnout do vítězného konce, ani mu nebyl poskytnut prostor pro vyjádření vlastního názoru, a já raději nic nezkoušel, protože představa sám a opuštěn bez Amíka byla horší, než muset jet na závody.

     Ale zase faktem je, že zaparkovat vedle lípy nemělo chybu, protože než si služka s Ivou oběhaly potřebné záležitosti, povedlo se mi sežrat kus stromu a pošlapat Frosta.

     To je tak, když někdo zapomene přinést mrkev, protože s mrkví je spolupráce výrazně jiná.

     Samotné závody byly jedno velké trauma, protože Amík startoval ve své kategorii poslední a já v mé první, a jelikož mezi našimi soutěžemi byla vždy půlhodinová pauza, tak mi Amík pokaždé zmizel, a když se pak objevil, tak já musel jít pryč. A to jsem nemohl ponechat bez odezvy, takže z mé strany vždy nulová koncetrace na to, co zrovna po mně chtěla služka.

     Po drezurní zkoušce se služce chtělo brečet a rozhodně to nebyly slzy dojetí. Ale copak já můžu za to, že jsme osm minut čekali, než nám otevřou obdélník? A že jsem mezitím hodil režim offline, ze kterého se špatně vracím do online? Tedy ne, že by se služka nesnažila mě dostat aspoň trošku pod sebe, jenomže já měl úplně jiné starosti, protože vpravo byla uklizená překážka, která tam na jaře nebyla (žrala Finy) a vlevo byl kontejner, který byl na jaře vpravo a který žral Finy i letos.

P1460879 
     Po přesedlání jsme pospíchali na opracoviště, obcválat před parkurem, jenomže tam nebyl vůbec nikdo, protože naše kategorie teprve začínala drezury. A v dálce bylo cosi, co žralo Finy, a jak jsem uskočil a služka neměla martingal, skoro se mi povedlo z oprácka zdrhnout (jakože hledat Amíka), načež mě začala utěšovat nejen služka, ale i paní komisařka, a hned vyslali na pole „cosi“ chytit (asi pes), ale jako to mě nezajímalo. Já už tam být nechtěl, natož tam cválat na kruhu, takže služka řekla „a dost“ a zamířili jsme k parkuru. Že prý na tohle nemá nervy, aby se tam se mnou prala, když je třicet nad nulou a odpoledne mám jít skoro dvoukilometrový cross.

     V parkuru jsem se předvedl, protože tohle znám a umím, a stůl rozhodčích mi zatleskal, zatímco služka spala, protože minimálně na dvou překážkách byla za pohybem. Ale jako nerycla mi, pokaždé vyhodila otěž a zamumlala cosi o lehkých děvách, a pak nastala nejlepší část dne, protože jsem směl jít za Amíkem. A byli jsme odsedláni, napojeni a zaparkováni do stínu mezi ohradami, kde jsme se přes dvě hodiny popásali, což nemělo chybu.

     Poslední disciplínou byl cross. Amík stejně jako u drezury a parkuru na opracovišti předvedl naprosto vypilovanou sérii „jsem headshaker“, kdy Ivě trhal ruce z pantů tak vehementně, že to chvílemi vypadalo, že ji přetrhne vejpůl. A zatímco v drezuře komisaři napsali Amíkovi do hodnocení „neklidná ruka jezdce = nervózní kůň“, v parkuru a crossu mohli Amík s Ivou ukázat, co skutečně umí, a obojí se jim povedlo, takže výsledné čtvrté místo bylo zasloužené.

18082012788 

     Pro mě byl cross milým zpestřením dne. Ze startovacího boxu jsem vystřelil tak rychle, že se od stolu komisařů ozvalo „aaaah“, a služka měla asi půl vteřiny na rozmyšlení se, která ze tří jedniček je ta naše, a volba najet tu nejvyšší se ukázala býti správnou. Po dvojce mě nechala nasadit optimální tempo, a to se mi líbilo, takže jsem skákal naprosto nadšeně, a i když jsem v ovčíně zkusil humornou kličku, jakože radši vyběhnu vchodem (místo přeskočení ohrady), podařilo se nám kurz dokončit bez vyštycování. Menší neshody jsme se služkou měli v březovém háji, kde služka zjistila, že v rychlosti 450 umím i dva cvalové mezi A a B, a nejvtipnější bylo odskočení si na opracoviště, kde se skákal bubák (hrad) a posléze taková ta věc, kdy skáčete přes hirdu do vzduchu a za ní (pod ní) je o metr snížený doskok, protože tam se ve stínu přímo na trati popásal Amík s Kačkou. A jako bylo to obrovské dilema, jestli zůstat s Amíkem anebo pokračovat v soutěži, protože moje idea byla jasná, zatímco služka nekompromisně prosadila svoji a že skáčeme dál. Po doskoku jsem sice zkusil uskočit doprava, jakože to prudce otočím za Amíkem, ale bohužel mi nebylo dopřáno akci zdárně dokončit, a když jsme jetelinou cválali zpátky na cross louku, služka mi slíbila, že už jenom čtyři překážky a konec.

     A jako tedy, ty byly chuťovka. První budiž, protože silniční zábrany znám, i když na silnici přes ně neskáčeme. Druhá byla něco, k čemu se služka během prohlídky crossu raději nepřibližovala, páč to bylo vysoké, masivní, kulaté a navíc z kopce, za čímž následoval prudký obrat k proklatě úzké vychytávce, kde služka srazila špičky, abychom neukopli praporky, a posledním skokem byl trakén, tedy masiv nad suchým příkopem, kdy služka nasadila smrtící tempo, abych neměl čas zjistit, že tam ten mega hrob fakt je.

     A pak paráda, rychlá práce do kopce. A zastavovat se mi fakt nechtělo, klidně bych skákal dál, protože tohle mělo patřičnou šťávu. A hurá za Amíkem, který už na mě čekal a kupodivu již mimo trať.

18082012789 

     Na vyhodnocení šla po přestávce pouze Iva, protože služka raději zůstala s námi, abychom Kačce neprovedli nějakou fuj věc. Ale my na fuj neměli čas, protože jsme se pásli, a když nám služka přinesla vodu, potěšil jsem ji, protože jsem se napil i já. A hádám, že z toho měla větší radost než z bílé mašle, kterou jí přinesla Iva.

     Prostě finský den, neboť Iva s Amíkem získali modrou a já se služkou bílou. Jsme šikovní kluci!

     Váš chudáček koníček 




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: