neděle 2. září 2012

     Doufání, že koncept neděle dopadne podobně jako u soboty, se bohužel nenaplnilo.

     Na jednu stranu to bylo dobře, protože dnes mi Amíka nikdo neukradl, přestože majitelka vyhrožovala, že o víkendu půjde jezdit ona a že s Amíkem nikdo nemá počítat. Že z toho nějak sešlo, není ani nic nového, ale ani nic špatného, protože mít pro sebe Amíka celý den je samozřejmě ta úplně nejvíc dobrá alternativa.

     Ještě kdyby Iva nechala na pokoji i mě, místo aby poslouchala služku a její buzerace. Přišla pro mě, a že musíme nějak efektivně spojit práce, které měly nastat v obou dnech, protože o dalším víkendu se pojede na závody.

     Jak jako na závody? Už zase?

     Mě absolutně nezajímá, že organizátoři nacpali dvoje za sebou a že po zbytek sezóny už nic nebude, protože Děpoltovice se kryjí s Velkou pardubickou a Mariánky budou v době, kdy už budu v plné zimní srsti. To fakt není můj problém!

     Pod sedlo jsem ale musel tak jako tak, což mi na radosti nepřidalo, a Ivě evidentně také ne, protože ono když čtyři dny za sebou nepracujete, tak se to MUSÍ někde projevit. A tak jsem nasadil od samého začátku tempo „šicí stroj hadr“, a protože Iva nepochopila ani kapku pochopení, byl jsem nucen přistoupit na taktiku „pullujeme anebo caplujeme, můžeš si - milý jezdče - vybrat“.

     Služka je na tuhle metodu zvyklá, po těch devíti letech má zmáknutý odboj (když prudíš ty mě, budu prudit já tebe), ale Iva ještě není pruzení znalá, takže se snažila dosáhnout klidu a souznění co nejmírumilovněji. A to, i když měla chuť mě zabít, stáhnout a sežrat, což mi řekla nesčetněkrát, ale v tomhle směru jsem zůstával klidný, protože si dokážu představit, jak by se tvářila služka, kdyby jí Iva přinesla pouze kůži. A na kůži by služka přece nemohla závodit, to v parkurových pravidlech není povolené.

     Každopádně od Ivy je milé, že mě nechala zacválat, přestože se nám tempo párkrát zvrhlo v „buď já, nebo ty“, a když mě na velké louce pod horou nešlo otočit na kruh, chtěla mě zmlátit. A nejen ona, protože cestou na mě zaútočilo i pár bubáků, a opravdu není můj problém, že je Iva nevidí a že mi je nevěří, protože já vím svoje.

     Ale tak přežili jsme, oba dva. Iva sice tvrdí, že zestárla o deset let a že mě už nikdy nechce vidět, ale tohle říkává pokaždé, když se mnou musí do terénu. Bohužel, protože mně by se nemálo hodilo, kdyby příště služce řekla „sorry, ale s bílým ven fakt ne!“

     Tím pádem by mohla jízdárna zůstat ve stavu „bažina“ minimálně do konce října a měl bych půl týdne svatý klid.

     A nedělám si naděje, že Iva nebude žalovat. To zase bude keců, až služka přijede, ach jo.

     Váš chudáček koníček

P1470017




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: