čtvrtek 6. září 2012

     Zrada. Středeční jízdárnu nám podle přišili dnes.
     To není fér!

     Kam se poděly terénní čtvrtky?
     Ve čtvrtek se přece chodilo šplhat do kopce anebo na dlouhé cválání, takže jízdárna je naprosto irelevantní a příslušné úřady by to urychleně měly začít řešit.

     Nemluvě o události, která proběhla krátce poté, co pro nás služka s dětmi přišly na pastvinu. Šla si totiž osobně zkontrolovat, jestli jsme neporušili její hranici, protože se prý podezřele často potulujeme poblíž vchodu, kterým se lze dostat nahoru. Což je pekelně křivé obvinění, za které by měla být okamžitě utracena!

     Tedy ne, že bychom tam nešli, kdyby to šlo, jenomže ono to fakt nejde. A nedivme se, protože tuhle formu služka vybudovala spolu s trenérkou vloni, po posledním nájezdu sousedovic hřebců na naše území. A nutno přiznat, že opevnění odolává, akorát že nejen sousedům, ale i nám.

     Prostě to nemáme lehké. Ale tak mohlo by být hůř, to je také pravda.

     Třeba na jízdárně, odpoledne. V tak krásném skoro už podzimním počasí, a takový vopruz… Nejdřív jezdily Adélka s Anetkou, což ještě bylo v pohodě, protože než služka rozdala biče, spolu s Amíkem jsme kolektivně spali. Já pak pro změnu nešel brzdit, zatímco Amík se ploužil, a když Ivě začal přeskakovat hlas, vyhlásila služka pohov, že prý si nechce Ivu oddělat tak předčasně.

     A pak že my jsme hluší. Děti jsou hluché, ne my!

     A já pak ještě musel trapně na lonž, s nejmenší adeptkou, a protože Lenička je malá a drobná, vyrukovala služka se sto let starým cvičením, kdy se na chudáčka koníčka různě šlape a sedá a tak, a to se mi vůbec nelíbilo, páč jsem u toho nemohl ani žrát, ani spát.

     Pod služkou už jsem makat musel. A jako fakt jsem chodil pěkně. Ke konci jsem se úplně nejvíc luxusně uvolnil, takže jsem nesl hřbetem i mezi skoky, akorát kdyby na mně nesedělo tele typu služka, protože ta byla úplně, ale úplně mimo. A mě fakt nezajímá, že si snažila přes den vydělat peníze na startovné manuálně a že necítí nohy a ruce a záda, protože pak nemá smysl, abych se já snažil, když ona v obratu zapomene, na kterou překážku to vlastně chtěla najet a pak tam akorát úplně marně kroužíme, zatímco služka usilovně řeší, kudy a kam.

     Opět jsme si skočili vysoko, tentokrát z druhé strany. Poprvé jsem odskočil tak, jak chtěla služka, a bidlo jsem sestřelil, takže podruhé jsem si sám zkrátil a přišel jsem víc pod skok, což se mi podařilo čistě. A jako fakt nechápu, proč mi do toho čúza držkuje. Měla by konečně dát za pravdu své vlastní manželce, že já z dálky skáču nerad, protože nejsem silový, a že jestli raději přijdu blíž, tak ať mě nechá. Ale ať se u toho laskavě drží, protože já na ni pak čekat nebudu, jestli vystoupí.

     A dostal jsem další mrkev. Jednu za skákání, jednu za vzorné žraní večeře. Tak doufám, že tenhle motivační pramen hned tak nevyschne.

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku:

Moc ráda čtu tenhle deník, občas se u toho hodně nasměju :)

Ale chtěla jsem se zeptat, zda by bylo možné u vás jezdit. Jezdila jsem cca tři roky v Gabrielce. Ale zásadní dotaz je, kde bydlíte. Protože to je pro mě rozhodující.

Kdyžtak pište na mail [email protected]

Díky, Tea