neděle 9. září 2012

     Když pro nás ráno služka s Adélkou přišly, předstírali jsme, že na pastvině vlastně vůbec nejsme. Sice už se rozednívalo, ale pořád ještě nebyl na snídani ten pravý čas, takže z naší strany žádný stres. Navíc Amík ještě ležel a já ho MUSEL hlídat, takže služčino povykování, že bychom měli přijít k nim, mě opravdu nevzrušovalo.

     A ani Amíka, protože i když nakonec vstal a nechal se nalákat na služčin už fakt trapný trik s kýblem, stejně spáchal protiútok, protože se mu nikam nechtělo. A služka musela kýbl použít znovu, protože jinak bych nejspíš musel závodit jen já sám, a nemusím asi dodávat, jaké by to pro mě bylo trauma.

     Což jsem dával vehementně najevo, protože obavy, že pojedu sám, ve mně sílily, a když jsem se klepal tak strašně, že řinčely mříže v oknech, nanosila nám služka posekanou trávu, abych se zabavil. A to nebyl úplně správný taktický tah, protože trávu jsme dostali i do vleku, a než jsme přijeli do Gabrielky, dvě třetiny jsme sežrali, a když nás vyložili a služka uviděla naše břicha, málem to s ní švihlo.

     Ale my byli spokojení, velice. My byli natolik spokojení a přežraní, že Amík v obou soutěžích nešel utlačit, a že prý škoda, že se mu nechtělo dopředu, protože od výhry ho dělilo jedno místo, které Ivu stálo vytlačené hemeroidy, protože pobízet musela velmi, velmi, velmi  intenzivně.

     Já abych doplnil finskou kombinaci, jsem k Ivině bílé přidal modrou, a to za soutěž, kterou si služka za rámeček pravděpodobně nedá, protože z jejího úhlu pohledu se jednalo o stylově nejhorší parkur celého roku. Za což jsem já nemohl, protože já se snažil, a opravdu není můj problém, že ona je unavená a je ráda, že je ráda, přestože by nejraději prospala dva dny v kuse, aby načerpala síly. A že jsem u šestky zkoušel uhnout a ona kolenem nabrala blendu, která se zázrakem nepřevrátila, také není můj problém.

     Druhá moje soutěž byla lepší než předešlá. Přece jenom jsem stihl vytrávit a i služka vstala z popela, takže parkur, byť v podobě pitomých distancí do oblouku, se nám i přes příšerný služčin styl povedl. Před čtyřkou jsem sice hodil brzdu a skočil ji z místa, ale to byla samozřejmě taktika, protože jsem si potřeboval změřit jak druhou půlku kombinace, tak i následující distanci s oxerem, a že jsem ukopl bidlo poslední překážky, určitě nebyla moje vina. Za to si služka může sama, protože se na poslední kolmák extrémně soustředila, a všichni dobře víme, že to se nemá, protože pak to zákonitě spadne, i kdybych se toho nedotkl.

     A rád bych tímto organizátory požádal, aby nekladli na kolbiště nebezpečné jevy. Protože narafičit chudáčkovi koníčkovi do písku hadici, notabene když si má jít pro mašli, je sprosté, a to i když služka před tribunami nemůže použít hrubého násilí. Naopak bych měl být oceněn za naprosto luxusní překroky k protilehlé dlouhé stěně, takže že paní s mašlí nakonec musela přijít za námi, protože já tam prostě nešel, i kdyby se stromy přestaly zelenat a ptáčkové zpívat. A samozřejmě se mi všichni smáli.

     Inu, mám těžký život.

     Váš chudáček koníček 




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: