sobota 15. září 2012

     Jsme kluci šikovní.
      Dvacet minut ve vleku nám stačilo, na sežrání všeho, co nebyla kopřiva, bodlák anebo lopuch.
     A něco mi říká, že příště s námi ve vleku už fakt pojede seno.

     Ale nepředbíhejme událostem. Amík totiž ráno rozhodnul, že se nikam nepojede, a když služka ve stáji čekala přes půl hodiny, vydala se za námi nahoru také, s očekáváním Amíkova odboje. A trefila hřebík na hlavičku, akorát že s její přítomností už Amík nepočítal, a když mu tam vysvětlovala, že kvůli jeho manévrům nebude stíhat, konsternovaně zapomněl na odboj a nechal se potupně navléci do ohlávky.

     Škoda, chvílemi to vypadalo nadějně. A to i v případě druhého kola, aneb „vlek jsem nikdy neviděl a tudíž nikam nejedu“, kdy to Amík vzdal po pěti minutách, protože se do toho opět neomaleně vložila služka (aneb kam nemůže čert, tam strčí služku).

     A tak jsme tedy jeli. Z vleku jsme opět vystoupili s břichy až na zem a hrdým výrazem, že jsme akci „tráva“ dokázali dotáhnout do vítězného konce, a když služka usoudila, že punčocháče a teplý rolák nebudou třeba, sluníčko zalezlo a už bylo jen chladno. Přesně počasí pro nás, takže Amík hned v první soutěži svedl velmi usilovný souboj s hruba desítkou soupeřů, kteří také postoupili do rozeskakování, a v silné konkurenci získali s Ivou modrou mašli, přestože ve skutečnosti dostali fialovou.

     A nejen oni, neboť v další soutěži jsem čtvrtou příčku vyhrábnul já, a když i služka dostala fialovou, s vysvětlením, že modré nemají, tvořili jsme výborné modré (fialové) duo. Mně se první parkur skákal příjemně, protože odejít z přecpaného opracoviště pro mě bylo milé vysvobození, neboť na oprácku mě pokousala cizí protivná kobyla a udělala mi na zadku jelito větší, než umí Amík. Služka mě sice hlasitě litovala, ale to nic neměnilo na faktu, že já tam prostě být nechtěl, před cizími koňmi jsem uskakoval, a když nám do dráhy zkušebního oxeru vlezla neznámá jezdkyně, prohlašovala služka, že ještě chvilku a pojedeme domů. Ale bohužel jen planě vyhrožovala, zůstali jsme.

     Před mou druhou soutěží jsem už neskákal, služka nechtěla riskovat, že mi někdo ležérním krokem vejde do dráhy, a jen jsme obcválali. A když nám v parkuru zvonili, zvesela jsem vyrazil vpřed a honem hledal, co se tedy bude skákat, akorát že to pár vteřin vypadalo, že míříme k východu, takže skok číslo jedna byl pro mě lehkým překvapením a skok číslo dvě těžkým průserem. Ale za to může služka! To ona moc dobře věděla, že dvojka je lehce šejdrem a že by se mělo zlehka uhnout doleva a pak teprve najet! Což ona neudělala, takže mi to nevyšlo, a pokus skočit z místa skončil mou téměř klinickou smrtí, protože celá ta oranžová věc udělala PRÁSK a zřítila se k zemi i se stojany.

     Nemusím doufám popisovat, co takový zážitek udělá s psychikou chudáčka koníčka, takže jsem se prvořadně pokusil odtud utéct a zachránit svou bílou kůži, akorát že služka mě trapně naváděla přes překážky, jako kdyby to jinudy nešlo. A jako bál jsem se, že to spadne a sežere mi to nohy, takže jsem skákal o půl metru výš, než bylo třeba a zkoušel jsem hledat i jiné směry, než jen ten služčin. A teprve až u osmého skoku jsem se ujistil, že to fakt nožičky nežere, a když jsem se rozhodl, že tedy ano, že budeme soutěžit, tak už byl konec a služka musela hodně silově vzít mě zpátky, aby mě zabrzdila.

     A že jsem prý hodný kluk a šikovný a že mě žere (no ještě to tak), a že přístě už si dá bacha, protože dole u lidí povrch hlubší je a oxery ukopávám většinou tam.

    No to jsem tedy zvědavý. Navíc úplně nejlepší by bylo, kdyby se na celé závodění vykašlala. Hned by bylo o stres méně!

     Váš chudáček koníček 




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: