úterý 18. září 2012

     Jedna nula pro bílého koníka!
     Ano, přesně takhle to formulovala moje služka.
     Tedy aniž by mě nazvala jakkoliv hanlivě, protože co si budeme povídat, v ošklivých slovech je zrovna ona přebornicí, a z nadávání chudáčkovi koníčkovi by z fleku mohla úspěšně složit státní zkoušku, kdyby taková existovala.

     A co se dnes událo zajímavého?

     Z našeho úhlu pohledu de facto nic. Snídaně proběhla s majitelkou Amíka, kdy jsem pevně zachoval režim a od snídaně jsem v pravidelných intervalech odbíhal, protože všude okolo všechno žralo Finy a hlavně co kdyby mi mezitím někam pryč odešel Amík, že ano.

     Odpoledne pro nás přišla Iva s dětmi, což nás úplně nepotěšilo, protože přítomnost děvčátek naznačovala jízdárnu, a také že ano. Akorát že blížící se zprávy o zhoršování počasí ve služce a Ivě evokovalo nutkání si zaskákat, dokud je to na jízdárně možné, a uznejte sami, že dva dny po závodech to od nich nebylo košer. Hlavně já jsem vůbec skákat neměl, protože služčina hlavní idea byla uvolnit a zapřiježďovat, zatímco Iva s Amíkem procvičovali malé skoky (jakože drilování Ivina pořád ještě ne zrovna uspokojivého sedu). A protože jsem řešil všechno možné, jenom ne práci hřbetem, a zajímalo mě akorát, s jakým míčem si děti opodál hrají a že auto má na anténě fáborek, jala se služka skočit i se mnou, abych pozornost upřel jinam.

     A tak jsem upřel. A zabral jsem hřbetem a hurá, budeme utíkat, a po zahřívacích křížcích jsme najeli zhruba metrový kolmák, po kterém jsem služce začal zvesela vyhazovat. A jak jsem kozloval, ona se držela zuby a nehty a pištěla, ať toho okamžitě nechám, a každé vyhrbení doprovodila výkřikem „NE!“, což jistě působilo velmi vtipně, protože mě to nesmírně bavilo. A pak že najedeme ještě jeden vyšší, akorát že já to pojal honebně, což nebylo dle služčiných představ, a jak jsme tak kroužili po jízdárně, za služčina „pšššššššt, kurňa, pššššššššššššššššt“, chtěla se na to služka vybodnout, akorát kdyby Iva nepronesla cosi ve smyslu „tak ještě jeden, když tak pěkně ožil“.

     A že tedy jo. A jak se tak řítíme ke kolmáku, usoudil jsem, že skákat přesně je nuda a odskočil jsem o cvalový dřív, což poněkud překvapilo služku, protože ta sice seděla, ale o nějakém pevném sedu nebyla řeč. A tak jsme každý plachtili svou dráhou, akorát že ta její byla lehce mimo mou, a nutno dodat, že se statečně držela do poslední chvíle, s pištěním „to dám! To dám!“, takže jsem z principu musel zařídit, aby to nedala.

2012-09-18 držkopád 

     Zapíchnul jsem to, ona pokračovala setrvačností dál, a jakmile přistála v pilinách a zvedl se oblak prachu, honem jsem utíkal k jeteli, sežrat aspoň dvě sousta, páč mi bylo jasné, že tímhle služčina exhibice neskončila.

     A povedlo se nakonec sežrat tři, než služka přiběhla a nasedla, abychom si překážku zopakovali, akorát že tentokrát již oboustranně korektně. A ke služčině překvapení ve stejné výši, protože ona se bláhově domnívala, že opravka tohoto typu se postaví nižší, tak jako vždycky.

     Prostě má pomocníky blbě vycvičené. Ale tím lépe pro mě, protože už jsem pak měl svatý pokoj.

     Váš chudáček koníček 


P1470334

P1470335




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: