středa 26. září 2012

     Ježíšek!
     Ježíšek nás navštívil, protože dnes jsme si konečně mohli pořádně zacválat.
     A byť to bude znít neuvěřitelně, tak pár minut dokonce v naší režii, což absolutně nemělo chybu.

     Když pro nás odpoledne přišla služka, čekala u vany poměrně dlouho, jestli se ráčíme přijít. Jenomže my tuhle její blbou hru (oni budou chodit k nám, nikoliv my k nim) už máme patřičně nastudovanou, takže jsme samozřejmě zůstali na terase o patro výš a vyčkávali jsme, jestli trubka vyměkne.

     A vyměkla!

     A když si pro nás šla, tak hlasitě vykládala, že tohle bylo NAPOSLEDY (vyloženě jí to věříme), a když si uvědomila, že Amíka navlékla do mé ohlávky, prohlásila něco ve smyslu, že je nejvyšší čas přejít do zimního spánku.

     Výborný nápad!
     Akorát ještě kdyby ho dvounozí skutečně realizovali, protože dnešek se tomu absolutně nepodobal, ale zase na druhou stranu, přijít zrovna o dnešní práci by vcelku byla škoda. A to i přes fakt, že nejlepším denním schématem je 24/7 pastvina a dvounozí pouze ráno a večer, když přinesou kýbl s jádrem.

     A Amík nelenil, a když jsem jeho a služku na terase předběhl a zvesela odskočil, že přechod mezi terasami procválám, protože není větší švandy, než když se utíká z kopce a vyhazuje a prdí, usoudil Amík, že odpolední honička není vůbec špatný nápad a že jde se mnou. Akorát si chudák neuvědomil, že na druhé straně vodítka je služka, nikoliv jeho majitelka, a i když si k odboji vybral nejlepší moment, úspěšný bohužel nebyl. Služka jeho skok z terasy na terasu ustála, i s následným pokusem vytrhnout jí vodítko a zdrhnout, a když si začali navzájem vysvětlovat, kdo koho vlastně vede (tedy že ona Amíka, nikoliv on služku), tak jsem se raději nepřibližoval, abych nepřišel k úrazu. Koneckonců služčino hulákání už bylo důkazem, že jí Amík zvedl mandle, protože ona normálně řvát neumí.

     A že jsme se jí trošku zamotali do sebe, když trvala na tom, že já půjdu vlevo a Amík vpravo, je samozřejmě její chyba, to ona to určitě dělala blbě, protože my přece vedle sebe chodit neumíme. A vlastně by mi měla být vděčná, protože když začal štěkat chundelatý pejsek a já chtěl odskočit, tak jsem zůstal zaseknutý mezi ní a Amíkem, aniž bych přes služku přešel, a že já přes lidi chodit umím, když mi jde o život.

     Prostě jsem nepochopený.

     Ale cvalovka super. Amík tentokrát hodil bobek až za obytnou zónou, takže dnes se Iva pro lopatu vracet nemusela (vracela se pouze služka, když zjistila, že nemá přilbu), a přestože jsem na prvních dvou loukách vypadal, že co nevidět usnu, na té správné jsem patřičně ožil. A nemělo to chybu, nechali nás cválat skoro dva kilometry, a když se ke konci točilo směrem domů, podařilo se nám hezkých pár desítek metrů urvat ve vlastní režii, kdy služce lehce zalepilo, a Iva následně musela přejít na nouzový režim, protože rozvášněný Amík evidentně zapomněl, že na něm nesedí majitelka a že tempo dnes udává jezdec, nikoliv on sám.

     Takže vysmáto. Vyklusali jsme, zafrkali jsme si a hurá zpátky do stáje, s nevinnou vsuvkou „já přece nikdy do vody nešlapal, co to po mně chceš?“

     To prostě musí být, aby dvounozí nevyšli ze cviku.

     Váš chudáček koníček

26092012825

26092012826




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: