pátek 2. listopadu 2012

     Letecký den s Květy.

     Právě takhle služka nazvala dnešní odpoledne, za mohutného přispění nás, chudáčků koníčků. Což je jasným důkazem, jak je náš vliv cenným artiklem, protože bez naší přítomnosti by byla existence fádní a stereotypní.

     I když se prý nic nemá přehánět, jak nám velmi hlasitě zdůraznila služka, ale popořadě.

     Ono totiž dneska vylezlo sluníčko a zlikvidovalo poslední zbytky sněhu, což se mi velmi líbilo, protože už se mi nedělají ty hloupé nášlapky. Ovšem co je ze všeho nejvíc nej vtipné, příroda teď působí jarně, protože ještě pořád razí ze země zelená tráva a v koláčích tajícího zpěvu to opravdu vypadá, že je zimě konec a nastanou ty hezčí měsíce.

     A právě takto jsme pojali dnešní práci. Jízdárna se služce opět vysmála, protože tající sníh z ní vyrobil bažinu z Lord of the rings, a tak jsme s dětmi a služkou vyrazili znovu klusat na louku u řeky. Prostě tradiční vopruz, kdy Amík pospíchal a já se vlekl dvě stě metrů za ním, a když jsme dokončovali poslední kolo pro Anetku (měla se střídat s Adélkou), usoudil Amík, že v rámci jarního počasí by vůbec nebylo od věci chovat se jarně, a tak v oblouku zkusil s Anetkou poskakovat, akorát že bez kladné odezvy ze strany dvounohých.

P1470961

     Služka řekla Anetce, ať si své kolo dojede, a že když se nebude cítit, tak ať plynule přejde do kroku. A tak jsem Amíka ledabyle dostihnul na rozdíl dvou délek, a „dostihnul“ je přesně to slovo, ze kterého vznikl výraz „dostihy“. A ono to tak nějak vyplynulo samovolně, protože Anetka se rozhodla svých posledních sto metrů doklusat, jenomže Amík navrhoval cválání, a tak ho vzala zpátky, jakože radši tedy ne. Akorát že ve chvíli, kdy já ho doklusával, a aby nedošlo ke srážce vesmírných těles, Amíka jsem obešel zprava.

     Jenomže Amík na pravé oko nevidí. A Amíkovi jsem ze zorného pole zmizel v momentě, kdy on musel zpomalovat, a jak jsem ho míjel, pojal Amík podezření, že mu chci asi zdrhnout. A ve světě Amíků se tohle netoleruje, takže naskočil do cvalu, a když on naskočil do cvalu, tak jsem přece do cvalu musel naskočit i já, to je snad jasné. V zásadě se nic děsivého nedělo, jen jsme čekali na spouštěč, abychom mohli odpálit dostih, akorát že děti na tohle nejsou zvyklé a lehce (lehce víc, jak prohlásila služka) zpanikařily. A protože jsme oba dva vyčkávali, jestli ten druhý splní žádost, jakože přejít trapně do klusu, žádný klus nakonec nebyl. Ne, že bychom cválali naplno, protože jsme si nebyli úplně jistí, jestli tedy ano anebo ne, ale jakmile Leničce vypadly třmeny, bylo vymalováno.

     Ona ani tak nespadla, jako se spíš úlekem pustila, zatímco já pokračoval dál, a protože jsem již neměl brzdu, zkusil jsem Amíka předběhnout, čímž jsem udělil aut Anetce, která se nečekané situace lekla ještě víc než Lenička a vystoupila o pár metrů dál. Oběma dětem služka dodatečně udělila mega pochvalu za pohotové reakce, protože když nás uviděly, jak se v dáli obracíme a že budeme utíkat zpátky, duchaplně provedly přesun blíž ke křoví, abychom je třeba nepřeválcovali a nepošlapali.

     Což na louce široké 30 metrů a dlouhé pár kilometrů není moc pravděpodobné, ale budiž, snaha z jejich strany byla.

     No a pak jsme konečně směli. Jakože pádit. Na plné kule! A to vám bylo něco, bez brzd v sedlech, takže jsme to rozbalili v plné parádě a první stovku jsme vzali dostihově, hezky se zvednutými ohony, prděním a vyhazováním, a než si služka ověřila, že děti opravdu nevykazují nutnost zásahu letecké záchranky, stihli jsme dát druhou tryskáč-stovku.

     Akorát ještě kdyby se do naší soukromé akce nevložila nezvaná blbka služka, která nám to celé zkazila, protože nejdřív podle a zákeřně převezla mě, a i když jsem její sviňárnu vcelku rychle odhalil, zkusit jí zdrhnout jsem se neodvážil. Asi měknu. A ještě víc měkne Amík, který nejdřív že tedy bude asi radši utíkat, aby to vzápětí přehodnotil, že teda asi už nic a zklamaně přiklusal ke služce sám.

     Přitom jsme to měli tak perfektně rozpracované! Co by jim to sakra udělalo, kdyby nás tam nechali vyběhat? Nějaké služčiny kecy, že tohle se prostě jinde než na našich pastvinách z výchovných důvodů dělat nebude, a basta, mě fakt nedojímají.

     I když největší masakr měla nakonec na svědomí Adélka, která prohlásila, že chce taky, přesně jako to měly holky. A že chce na Amíka, načež služka prohlásila, že tři spadlé děti během jednoho ježdění už by bylo fakt moc, a protože Áďa nepřestávala prosit, že si chce taky vyzkoušet pocit, když jsme nabuzení, posadila ji služka na mě a musel jsem vyplnit ten naprosto nejhorší rozkaz, jakého jsou dvounozí schopni, a to klusat pryč od Amíka, jakože úplně pryč, a pak se pomalu vracet. Hrůza, hrůza, hrůza! A stres a psycho, za komentování služky „a dobře ti tak, nemáš hnědého předbíhat, syčáku.“

     Jako kdybych já za něco mohl!

     A tak se mnou Adélka trošku práci měla, protože jsem nepřestával doufat, že mi třeba dovolí utíkat zpátky k Amíkovi, ale bohužel neprojevila ani kapku pochopení či empatie, zatímco zívajícímu Amíkovi bylo všechno totálně fuk.

     Asi pochopil, že zábavě je konec, zatímco já nepřestával doufat (marně).

     Ve stáji děti musely názorně demonstrovat, že jim fakt nic není, a na jejich otázku, jestli také někdy budou moci na pastvinu jezdit bez sedel a udidel, služka jenom protočila panenky.

     Něco mi říká, že asi nikdy. Protože jsme šikovní kluci!

     Váš chudáček koníček

P1470960




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: