neděle 4. listopadu 2012

     Akce naboso, část první.
     (Aneb jak jsem zmasakroval hned tři dvounožce najednou.)

     Apelování majitelky Amíka, že deku nedávat, protože má být teplo a hezky, počasí zdecimovalo hned první následující dopoledne, kdy začalo regulérně pršet. A přidal se vítr a vzniklo přesně to, čemu se u dvounohých říká „ani psa bys nevyhnal“. U chudáčků koníčků by se mohlo klidně říkat „ani koníka bys nezadekoval“, jenomže tohle se nám asi nesplní, v mém případě dvojnásobně. Protože služka si pro mě přišla a hekticky mě táhla dolů do stáje, že za á musím uschnout, aby na mě šla dát deka, a za bé že mi sundají podkovy, pro případ, že by zase napadl trapný sníh.

     Respektive TOLIK trapného sněhu, kolik spadlo v říjnu.

     Tak jako služka tušila, že sundat kovářovu precizní práci z 5. října nebude úplně snadné, ale že to nebude úplně vůbec ani trošku snadné, ji lehce rozhodilo. A nadávala, že když je konečně třeba, abych si podkovu (ve smyslu aspoň jednu jedinou!) ušlápnul, tak že se to ani nehne, a tak nad snahou učinit mě bosým umírali hned ve třech, protože sestavu tvořili služka (funkce parodování kováře), Iva (funkce držič chudinky nožičky) a Frost (funkce „taháme hřebíky“).

     Nevěděl jsem, z čeho stresovat víc. Tedy ne, že bych neuměl držet přední nohu ve vzduchu, jenomže služka utinkou masakrovala spíš vlastní prsty, než konce podkováků, a podle toho to také vypadalo. A velmi mě znepokojovalo, že mi hřebíky vytahují po jednom, protože kovář by to měl za pět minut čistého času a ještě by při tom stihl vyzvědět, kdo se kdy s kým bude vdávat a co z toho komu kápne.

     A došlo i na násilí, když jsem dal najevo, že tohle mě fakt nebaví. Služka mě inzultovala rašplí, což si samozřejmě eviduji, a při posledním soudu budu vše náležitě interpretovat, aby si aspoň jednou v životě laskavě uvědomila, jakých krutostí se na mě dopouštěla!

     Vtipné bylo, že služce mezitím telefonoval zástupce občanského sdružení, které se chystalo v neděli na náměstí uspořádat svatomartinskou akci. A jestli by prý mohl na bílém koni přijet svatý Martin. Na služčinu otázku, kolik kilogramů váží svatý Martin, odpověděli, že není problém zařídit co nejlehčího. Služka na rovinu řekla, že Martínek - dítě by bylo naprosto ideálním řešením, protože na náměstí je dlažba z kopce, a právě z tohoto důvodu mi ponechali zadní podkovy, protože s ortopedickým obutím se mi těch dvacet minut slávy hlemýždího tempa v průvodu bude scházet lépe, než čerstvě naboso.

     Takže vypadám jako pitomec. Předek mám naboso, zadek ortopedicky podkovaný. A netřeba dodávat, že zákon schválnosti zafunguje, a že budeme potkávat mraky „odborníků“, kteří budou o mé složité životní situaci polemizovat, tak jen doufám, že za blbce bude hlavně služka.

     Prostě mám těžký život!

     Váš chudáček koníček 

P1470977




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: