pátek 30. listopadu 2012

     Služka zásadně zanedbává prioritní potřebu každého chudáčka koníčka, a tou není nic jiného než mrkev. Nebo sakra cokoliv, co by jen náznakem dalo najevo, že právě kvůli vám dýchá a že neexistuje nic, pro co by dýchala víc.

     Dostanu já vůbec někdy něco?
     Tedy kromě sena, vody, červené minerální kostky a snídaně s večeří?
     Co třeba vlídné slovo?

     Kdy se kvůli mé maličkosti ozve z davu užaslé “aaaach!”, tak jako to všichni dělají, když někam přijde Zrzek?

     Něco je prostě špatně. Služka přiběhne čtvrt hodiny před smrákáním, za mohutného nadávání na adresu středoevropského zimního času se vrhne na balík, aby nám nanosila naprosto SMĚŠNOU dávku objemového krmiva, a pak složitě řeší, jestli voda, kterou přinesla na zádech, bude stačit.

     Osobně jsem toho názoru, že určitě nebude. Tedy ne, že by jí nebylo dost, protože půlka vany většinou stačí (pokud nás nenapadne si s vanou hrát “na strkanou”, což je ještě lepší hra, než šolíchání špuntu pyskem), ale z principu jsem toho názoru, že by měla jít pro vodu ještě tak třikrát a pěkně klusem.

     Prostě aby byla ze služčiny strany vidět iniciativa! 
     Už ani nevím, kdy mi naposledy POŘÁDNĚ sahala pod deku. Protože takhle není šance ji pořádně kousnout, a jestli se trubka nepolepší, tak bude mít vstup do dalšího roku bez jelita v oblasti lopatky (anebo na ruce, v nouzovém případě).

     I když ona je možná na vině skutečnost, že mi těžko může sahat pod deku, když teď žádnou nenosíme.

     A ta její otázka směrovaná ke mně, jakože “jdeme jezdit?”, byla fakt trapná. A nejen proto, že včera po poledni začalo sněžit a sněží pořád. Prostě tahle otázka je trapná za každého počasí!

     A sníh pro nás bohužel znamená i trapné deky. Ach jo.

     Váš chudáček koníček

 





(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: