středa 29. října 2008

Počasí nepřestává dvounožce prudit. Jako ono už prudí i nás, protože lije bez přestávky, nonstop, vkuse. Tak jako pršet má přece až odpoledne, když nás dvounožci vedou domů, ne celý den. To jenom o víkendu, ať lije, tedy za světla, za tmy už zase nemusí.

Kobylce tohle počasí nesvědčí, takže celý den trčíme u bedny se senem a futrujeme. A bednu rozebíráme a se*eme kolem ní a seno vyhazujeme, šlapeme po něm a borec s kobylkou do něho střídavě močí. Prostě běžný život chudáčků koníčků: to jenom služka se kvůli tomu čertí. No vlastně nejenom ona: včera když přišly s velkou Nikčou, tak služka propadla v záchvat škodolibého chechotu. No co jako? Chtěla tmavého koně? Ano. Tak proč ty tyátry? I když ona se tlemila Nikče, protože ta mě měla vzít pod sedlo, a na mně byla zhruba tři kila mazlavého bláta; měl jsem ho rozetřené pečlivě, až k uším. Že prý tohle nemá cenu čistit, když je to mokré, tak ať ze mě ručníkem utře, co utřít jde, a pak že je nutné akorát dlátem oškrábat podsedlovou dečku. Jestli si služka myslí, že je vtipná... No asi si to myslí, trubka.

A jako dneska opět. Jakože jsem se ze sebe udělal veselou blátivou kouli, fakt mi to slušelo. Kde sakra byla služka s foťákem? Tak mi to slušelo, i dětem údivem spadla čelist. Vodu jsme vyvézt museli, to se dalo čekat, i když ono jí teď hodně spadne samovolně z nebe, a pak na jízdárnu. Zrovna nepršelo (služka tomu říkává „mrdolí“), ale jakmile děti nasedly, tak se spustil liják, takový ten hustý, luxusní. Naděje umírá poslední... ale ne vždycky, protože trenérka to nevzdala. A že posbírat pláštěnky, a jde se pracovat. Sama si vzala deštník, který s sebou vozívá služka na závody (když ho vezmou, tak neprší, když ne, tak zmoknou), a na jízdárnu. Jako fakt pakárna, protože z nebe se valily neskutečné proudy vody, a ani jednomu z nás se v tomhle opravdu pracovat nechtělo. Ještě aby to pochopili dvounožci.

Až když byl zavelen pracovní cval na velkém kruhu, tak to byla docela prča. Jsme chtěli utíkat, aby bylo aspoň trošku veselo, a malá Nikča nechávala kobylku na dlouhé otěži, takže kobylka nadšeně prchala. Ona totiž nosí bývalou Bobánkovu uzdečku, na které jsou pogumované dostihové otěže, a gumovou otěž v dešti neudrží ani dospělý, natož děcko, a tak se kobylka cpala dopředu a nacválávala na špatnou nohu, z čehož mohl trenérku trefit šlak. No on ji málem trefil (ten šlak), protože kobylka s malou Nikčou dostaly povel „kolem mě!“, akorát že Nikča komplikovanou situaci neukočírovala, s těmi vytaženými otěžemi, a vřítili se k překážce. Kobylka bez zaváhání odskočila, hopla, ale shodila. No a trenérku málem klepla Pepka, už když se nadechovala, tak to bylo o život. Ale jako dobré, všichni to přežili, akorát pak došlo k výměně jezdce, na kobylku si poté sedla Evča.

Mně se makat nechtělo. Tak jako ne, že by se mi někdy chtělo na jízdárně makat, to asi fakt nikdy, ale dneska fakt ani omylem. Jsem se táhnul, jako ta moje nudle... Zase těch keců: on spííí! Budíčeeek! Trapné, a to u toho nebyla služka, která má stupidních kydů na skladě ještě víc. Služka se neráčila přijít, že prý by musela koupat psa: horší výmluvu jsem snad ještě neslyšel. No chtěla se vyhnout práci, to je jasné. Třeba smradi dnes absolvovali první názornou lekci, kterak vyvíchovat chudáčka koníčka, na každého z nás byly dvě děti, z každé strany jedno. Docela fajn masáž, ani jsem po nich nechňapal, a nahoře ve výběhu nám ještě záda zaházeli senem. Kobylka prý ať přibere co nejdřív, protože z ní to hned padalo, a aby v tom nebyla sama, tak žrala seno ze zad Amíkovi.

V sobotu reálně hrozí Hubertova jízda, na Hipodromu v Mostě. Ony to myslí vážně, čúzy. Co třeba zimní spánek? Už konečně?

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: