pátek 1. března až neděle 31. března 2013

P1480276

     Z hlediska počasí březen nepřinesl vůbec žádnou změnu.

     Jakože opravdu vůbec žádnou, protože místo jara, pučících větví a rašící trávy se střídaly sníh, ledový vichr z hor a mráz, tedy nevlídno s ještě větším nevlídnem. Sýkorky sice zmrzle pípaly, ale žádnou jarní hitparádu nevytvořily, a skřivánky trylkující nad závějemi služka označila coby zvrácenost nejvyššího kalibru.

     Jaro se na to letos prostě a jednoduše vybodlo, a to naprosto krutě. Vzato detailně, první sníh (a že ho bylo!) napadl 27. října loňského roku, což se ještě dalo rozdýchat. Ale když nás pokryla sněhová bouře 27. března, propadla služka těžké depresi a že prý letos žádné jaro určitě nebude a že za to určitě můžu já, aby se nemuselo jezdit na závody.

     Tak jako není to úplně špatný model, protože na mně letošní zima následky nezanechala, kašlat jsem vůbec nezačal a užíval jsem si úžasnou pozici největšího borce, ale zde bych rád podotknul, že já za absenci jara fakt nemůžu.

     Přece se dobrovolně neodstřihnu od Amíka! Ten se k nám měl nastěhovat, jakmile trošku vyleze tráva na pastvinách u bažantnice, což bývá první víkend v dubnu. Akorát že letos tam místo trávy na přelomu března a dubna trapčil sníh a mrzlo, takže plánované březnové přesuny ze zimní louky na pastviny k bažantnici vypukly v tzv. záložní verzi, kdy se kromě mě a mého harému spolu s námi stěhovalo i seno, což předtím naprosto nebylo v plánu.

     Ano, seno. Seno bylo v letošním roce totálním průserem, protože kdo si nenakoupil dostatečnou zásobu, ten strádal. Díky služčině debilnímu způsobu krmení na příděly, který nekompromisně praktikovala od září do prosince, jsme v první polovině zimy s Amíkem sežrali sotva čtvrtinu celé zásoby, a i když se posléze začalo krmit způsobem „ad libitum“, se senem jsme vystačili naprosto v pohodě. Jeden z mých zbylých balíků služka přihrála Amíkovi, protože ten má o polovinu vyšší spotřebu než já, a podařilo se jeden vyčlenit i pro případ nouze ve stáji.

P1480323

     A jako rozhodně nevěřte všem těm služčiným pomluvám, že jsme tlustí jako prasata, protože to není pravda. To dělají určitě zimní chlupy! I Amík s přelínáním přibrzdil, a protože služka párkrát zaskočila za Ivu, co se týče odpoledního krmení Amíka, měl jsem srovnávání našich proporcí denně na talíři. Jako kdyby existence závisela na tom, jak obrovská máme panděra!

P1480324

     Pokud nepočítám absenci jara, proběhl březen naprosto v pohodě. Služčino odhodlání stihnout první letošní závody padlo vniveč hned po mém prvním extempore „bez kobylky nikam ani ránu!“, kdy jsem jí během patnácti minut jasně vysvětlil, kdo tady všemu vládne a že já striktně odmítám opouštět svůj harém, i kdyby se na hlavu stavěla a ušima mávala. Zkoušela oponovat, jakože si pořídí špunty na ucpání zvukovodů, aby nemusela poslouchat můj řev a ryčení, a když ze mě v kopci vylezl i tzv. Zrzkův zvuk (hrdelní chroptění), tak vážnost situace pochopila, akorát že bez dostatečné protiteroristické přípravy jí to bylo naprosto k ničemu. Protože ježdění na černých tancích nebo chudáčkovi poníčkovi se nemůže rovnat poplachu stupně tři, kdy jsem už nejenže neviděl, ale ani neslyšel, co se děje na mém území, a tudíž jsem byl nucen (oprávněn) okamžitě jednat. A nastala fáze „kdo z koho“, kdy se služka pevně chytla hřívy, pokusila se o stabilizaci sedem a čekala, jestli odskočím doleva, doprava nebo rovně, a jestli to bude ze svíčky. Jenomže já nejsem žádné bílé mejdlo, já jsem teď borec největší a já ji totálně převezl, protože jsem začal rychlostí blesku couvat. A jak ona není na tento způsob pohybu z kopce zvyklá, narval jsem to s ní do nejbližšího trní. A jakmile se ozvalo „chřšst“, neměla šanci, protože v trní vás jezdec nemůže zmlátit, ani kdyby stokrát chtěl, páč je zaklesnutý, a tak trubka akorát spílala, že tohle si tedy pekelně vypiju.

     Jako kdybych už netrpěl dostatečně! Má nepotlačitelná hysterie, že mi někdo ukradne moje kobylky, vygradovala do stádia „atomový výbuch“, a jakmile jsem sebe i služku ze spárů trní vyrval, hodlal jsem se s okamžitou platností a bez možnosti odvolání vrátit za kobylkami, akorát že služka trapně trvala na jiném směru a že prý aspoň vyjdeme úplně nahoru, aby jakože ona vyhrála.

     Nebylo zbytí, takže jsem, byť natruc a najust vyluzující různé zvuky, nahoru fakt došel, a když mě otočila, že jakože zpátky, k smrti jsem se vyděsil „čehosi“ a že zpátky nejdu. A to už jí lehce ruply nervy, ale kupodivu neudělala nic z toho, čím mi vyhrožovala, protože nohy mám všechny čtyři a pytlík s koulemi nemám už dávno. A cestou za kobylkami slezla, srabka, protože průjezd z louky na louku byl pod ledem, a že prý nemá zapotřebí si přivodit nepracovní úraz.

     Tolik jsem doufal, že jí tento velmi moudrý přístup vydrží co nejdéle... Po návratu ke Klárce totiž říkala, že na tohle je fakt už asi stará a že stejně žádné jaro nebude a že na to kašle. Akorát ještě kdyby jí to vydrželo déle než dva dny, protože pak na nás znovu vyrukovali se sedly, ale naštěstí už v kombinaci já i černá společně. A to jsem byl hodný a šikovný kluk, dokonce natolik šikovný, že mě služka nemohla utlačit do svižného tempa.

190320131269

     Prostě peklo, s dvounohými. Tak jako mohl bych tady tomu všemu kompletně vládnout, to je doufám jasné. Služka to sice neustále zpochybňuje, a že prý bych od Dakara z protější ohrady dostal pořádně na prdel, ale ona je blbá a nerozumí tomu. Důležité je, že to chápu já sám.

     A toho kováře si také služka mohla odpustit. Nevím, co si tím dokazuje, že jsem trapně okovaný na všechny čtyři, protože první závody jsou za dva týdny a není kde přiježďovat, natož skákat. O faktu, že dva dny po okování napadlo deset čísel sněhu nemluvě, na nášlapy v březnu nejsem zvyklý ani já, a to jsem nějaký borec.

     Váš březnový chudáček koníček

120320131249




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: