pondělí 29. dubna 2013

     To se ví, že nic nepřinesla.
     Jakože vůbec nic. Ani jabko, ani mrkev... Mám prostě těžký život.

     A přitom včera to fakt vypadalo, že jsem úplně největší chudáček koníček v galaxii, když služka barvitě líčila, jak mě zbitého a vycucaného objevila na pastvině. A samozřejmě se nezapomněla narcisticky pochlubit, jak mě bránila vlastním tělem před nájezdníkem Amíkem.

     Tak jako pravda to je, že jsem se za ni potupně schoval, aby mě hnědej nebil, protože pořád lepší převálcovaná služka než bílý chudáček koníček. Ale zase by to s tím chlubením neměla přehánět. Když to porovnám s množstvím situací, kdy se mi za poslední dva dny někdo díval na chudinku nožičku, tak mám psychotraumata vybraná minimálně na rok dopředu.

     Nemluvě o faktu, že tentokrát se mi na chudinku nožičku nejen dívali, ale občas i sahali. Což se neodpouští! A služka si samozřejmě bezprostředně po namazání nožičky chladivým gelem sáhla do oka, a pak ještě jednou. A pak že není blbá.

     Služka opravdu přišla ráno a její pozdrav byl tím posledním pozitivním, co její přítomnost přinesla. Protože pak mě vytáhla na dvůr a naprosto nelidsky se ze mě snažila omýt tu černou slepenou mastnotu, kterou jsem měl po osudové noci s bijcem Amíkem pokryté břicho a zadní nohy, a že prý tohle jinak než vodou a šamponem nepůjde. Jenomže já nesnáším, když se na mě aplikuje voda, a je mi naprosto jedno, jestli je teplá, studená, čistá anebo špinavá. Nenávidím cákání, stříkání a omývání, a tak jsem se snažil co nejvíc nenápadně vylézt po zdi do prvního patra a utéct, ale naprosto marně. Odbyla mě odseknutím, že je z práce zvyklá na jiný kalibr, a že jestli chci zmlátit, že stačí říct, že mi natluče ihned a odpustíme si tyhle trapné předehry.

     Prostě absolutně nic nepochopila. A aby traumat náhodou nebylo málo, musel jsem s ní na procházku na ruce a pak jít stát do řeky, a když se po čtvrt hodině rozpršelo, hořel jsem štěstím, protože jsem tím pádem mohl zpátky do stáje za Rozárkou. Ono jak bylo deset nad nulou a já měl mokré břicho a ohanbí od služčiny ranní hygieny, bála se, že po karpy v řece akorát tak nastydnu a že tedy jdeme zpátky.

     Jak já jsem byl rád, se ani popsat nedá. Prostě nesmírně! Natolik nesmírně, že jsem služku zapomněl pošlapat, když jsme míjeli Dakarovu skupinu, a tak se o vzrušení dne postarala Rozárka, která na mě čekala v sadu a která se v radosti, že se vracím, vbourala na Klárčinu zahrádku. A všichni víme, jaký mají dvounozí ke svým zahrádkám vztah, a také že na zahrádkách rostou velmi zajímavé rostliny, takže když služka zavedla mě do stáje a vyrazila najít Rozárku, tak zjistila, že po poničce se slehla zem. Žádné řičení na uvítání bílého chudáčka koníčka, žádná panika za plotem, prostě ticho a klid, počet poníků v sadu nula. Služka už koketovala s myšlenkou, že Rozárka vzala roha a samovolně se přesunula k Dakarovi, ale pak ji napadlo se jít podívat na zahrádku a ejhle, překvapení. A Rozárčinu přetvářku „jsem neviditelná! Tady vůbec žádný poníček není!“ nesežrala a i přes její lehké protesty ji přivedla ke mně, za což jsem byl nesmírně rád, protože mít kolegu na druhé straně budovy je samozřejmě trauma.

     A za co jsem tedy byl úplně nejvíc rád, byla Džína, kterou mi přivedla Klárka, pro případ, že by paní doktorka měla dnes čas. Paní doktorka naštěstí čas neměla, protože jinak by se určitě chtěla dívat i na mou chudinku nožičku, a nemusím dodávat, že to už by bylo nad rámec únosnosti. S Džínou jsme se oňufali, naprosto největší láska, navíc bez hrozby, že se odněkud vyřítí Amík a začne mě řezat hlava nehlava a noha nenoha.

     Tak aspoň k něčemu mi bebíčko bylo. A co se týče chudinky nožičky, tak otok je fuč, a s tím bych měl něco dělat, nebo mě práce nemine.

     Ach jo.

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: