Zase služka!
Jakože místo Klárky, ráno.
A co následovalo?
Samozřejmě sedlo. Služce totiž definitivně přeskočilo, ona to s přípravou na závody evidentně myslí smrtelně vážně. Někdo by s s ní měl vážně promluvit, protože tohle nevěstí nic dobrého, letošek přece není na závodění určení. To jí to ještě nedošlo? Tolik indicií už proběhlo, a ona nic, ona je vůči osudu naprosto netečná.
Anebo úplně blbá, ale to už víme dávno.
Každopádně dnes mi naordinovala dechovku, jakože lezeme do kopce zvesela a bez zabloudění, ne jako minulý týden, kdy v půlce trasy zjistila, že asi nešplháme stezku sovy Rozárky a že tohle je asi krpál sloužící k tréninku koní dostihových. A kdy si málem nadělala do gatí, jak jí lepilo, protože tyhle sklony už mnoho let spadají do sekce „na tohle už jsem fakt stará“ a podle toho zbytek výstupu vypadal. Přitom vyděšený jsem měl být já, protože já se do toho stvůrného sklonu musel drápat!
Naštěstí dnes se jednalo opravdu o původní a již mnohokrát ověřenou cestu, takže jsme zdárně dosáhli cíle. Nahoře služka chtěla doklusat, ale já se kroutil, takže jsme se otočili, ona slezla a dolů mě vedla hezky po svých, že co kdyby prý mě bolela chudinka nožička, když je naprosto všude hluboko. A když jsem se pak doma na pastvině rozcapil a vyčural jsem asi pět kýblů, co se týče objemu, tak se na mě tak podívala, pravila něco o „nezabiješ“ a jela do práce.
A jako ten mezivchod, který vyrobila, aby vyjmutí jednoho chudáčka koníčka nebylo problematické, ten je pěkně trapný. I proto jsem jí lehce pošlapal, když do něho pustila elektriku, protože já na tyhle její vymoženosti opravdu nejsem zvědavý a za tím si stojím.
Váš chudáček koníček