sobota 1. června 2013

     Tak velká voda valící se z nebe nás nakonec neminula.

     Neboť to, co počasí předvedlo během noci, si v lecčem zadalo s apokalypsou, protože já neměl deku. Tedy ne, že bych dek neměl dost, jenomže pouze jedna z mých tří pláštěnek není podšitá fleecem, a to zrovna ta, kterou jsem měl na sobě v pátek a která tudíž zmokla. A jak už to v nevlídných podmínkách bývá, uschnout nestihla.

     Byl jsem tudíž vystaven živelné pohromě. A co si budeme povídat, v krátké téměř letní srsti nic moc, když se teplota pohybuje mezi pěti a osmi nad nulou, a z nebe se valí proudy ledové vody takřka bez přestávky. Ani radost ze zaplavené jízdárny se nekonala, protože nám prostě byla zima a to všem, takže když nás Klárka ráno přišla nakrmit, našla nás, jak se pod hustou korunou stromořadí klepeme naprosto všichni.

     A já samozřejmě nejvíc, protože já byl totálně k.o. A tak vypukla evakuace, co čert nechtěl zrovna když služka byla v práci, tudíž se nás musely chopit Klárka s Ivou. A ne úplně optimálně nás rozdělili, protože černá šla na sušící kúru k Rozárce do Klárčiny stáje a já musel s Amíkem do stáje naší.

     Jak podotkla Iva, v životě nás dva neviděla takhle bleskově pospíchat vstříc střeše nad hlavou. Oba jsme ji táhli jako kotvu, protože non stop chcanec schopný proudem umlátit menší členy živočišné říše už byl skutečně nesnesitelný, a před futry stáje vypukla menší bitka, kdo bude první v suchu, což služka zpětně označila coby věc nevídanou a neslýchanou, a že ji prý upřímně mrzí, že u toho nebyla osobně přítomna.

     Je fakt blbá.
     Dělat si legraci z absolutního zoufalství, to je přesně její doména.

     Dostali jsme seno a čerstvou vodu, což působilo lehce provokativně, a že ať si odpočineme. Hloupé bylo, že se mnou nebyla moje černá, ale lepší něco než nic, venku fakt spíš nic než moc, a když odpoledne déšť zeslábl do podoby „snesitelný“, vytáhly nás Iva s Nikčou na vycházku, abychom se odpohybovali, protože vyhazovat nás do vodní tříště nemělo smysl, podle předpovědi přívalové lijáky ustát neměly. A že na noc zůstaneme pod střechou.

     Ale tak vycházka dobrá, žádné ohavnosti po nás dvounozí nechtěli. Prošli jsme se po loukách, za jejich mohutného šmírování, co moje černá chudinka nožička, protože už i pastviny jsou tak hluboce rozšlapané, že mám doslova výstavní nálevku, a telefonické hlášení, že známky zhoršeného pohybu nevykazuji, služku nemálo potěšilo.

     Tak nevím, jestli to byl úplně dobrý tah, protože jakékoliv nynější pajdání by mi vystavilo naprosto luxusní neschopenku, nehledě na fakt, že na zítřek je naplánovaná Cesta pohádkovým lesem. A tam koncovku tajemné pouti už léta letoucí tvoříme my. Akorát si nejsem jist, jestli se capartům bude podoba letošního ročníku líbit, protože heslo „Po nás potopa“ je pravdivé víc, než je zdrávo. Koneckonců jízdárna by mohla vyprávět, protože na ní se dají pouště lodičky, a zde bych si dovolil polemizovat nad domněnkou, jestli za počasí není odpovědná sama služka, protože do dnešního dne nevytáhla z pod střechy bidla a stojany. Což je začátkem června krajně podezřelé!

     Služka přijela až úplně večer, přidat nám seno a nastlat nám slámou, kterou má schovanou už dobré dva a půl roku. I proto začala ukrutně prskat, když jsme do voňavých a krásně žlutých stébel zabořili rypáky a začali je systematicky konzumovat. Ale může ona chápat, že loňské seno z nejhorší úrody za poslední dekádu prostě nemá chuť a šmrnc lahodné slámy, netknuté škaredým počasím?

     Jako kdyby záleželo na tom, jestli spíme na gumě nebo vrstvě slámy. Přece když to jde sežrat, tak to ladem nenecháme. My totiž blbí nejsme, na rozdíl od někoho.

     Váš chudáček koníček

310520131494




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: