úterý 4. června 2013 – part II

     Drama.
     Hned první noc se mě několikrát pokusila zabít napáječka.

     Napáječka, to je vám taková divná věc, která se tváří, že nabízí vodu, jakože k napití. Ale jako napít se z ní, aniž byste se jen letmo dotkli toho, čemu se říká ventil, to je zatraceně náročné. Protože ten ventil prokazatelně žere Finy! Pokaždé to cvakne tak hlasitě, že sotva stačíte uskočit do protilehlého rohu, načež následuje několik minut němé hrůzy a děsu, že to třeba vyskočí ze zdi a půjde to po vás, protože v boxu není kam utéct!

     Ale tak jsem šikovný kluk, takže jsem se naučil strčit svůj bílý nos vsunout do napáječky natolik důmyslně opatrně, že ventil neměl šanci cvaknout. Sice se mi klepaly všechny čtyři nožičky špejličky a napětí by se dalo krájet, ale zvládl jsem to! Akorát že vyvstal jiný problém a to nedostatek vody, protože napáječka toho moc nenabízela. Ale tak já jsem napůl arab a spotřeba vody v mém případě je silně podprůměrná, a hlavně služka mé manévry s napáječkou odhalila. A co především, projevila kapku soucitu a přidala mi do boxu závěsné vědro, kde je vody dostatek a kde ji lze nasávat bez útoků divných kovových věcí.

     Ale tedy smát se mi nemusela. Chtěl bych vidět ji na mém místě!

P1480908

     Ani dnes mě jízdárna neminula. Faktem je, že povrch téhle jízdárny je zřejmě vůbec nejlepší, který jsem kdy měl pod sebou, takže jakmile jsem si ověřil, že je stejnorodý naprosto všude a že nikde nehrozí propad do hlubokého či hrbol či jiný druh záludnosti, jal jsem se propouštět uzdu své utíkací vášni. Takže kdykoliv služka vypadala, že by se jakože fakt už mohlo cválat, projevoval jsem nemalé nadšení, akorát že ono těch momentů moc nepřišlo, což bylo velmi hloupé. Nebyli jsme totiž na jízdárně sami, kromě naší bývalé trenérky ještě i další jezdec, a oba služce radili, jak efektivně řešit mé pokusy přetáhnout služku a vzít s ní ruku. Což se mi ne úplně líbilo, protože tím veškerá defenziva pozbývala smyslu.

     Ale tak cválali jsme, přece jen. Sice na velkém kruhu a trapně ve shromáždění, ale lepší než nic. A hlavně jedna z černých tanků (takhle kobylkám přezdívá služka) po mně házela zálibným okem, což je výrazná změna oproti včerejšku.

     Po dopolední práci jsem byl odveden na jízdárnu s tím, že mě seznámí s Bobešem. Bobeš je služčino oblíbené téma, má pro něj nepochopitelnou slabost, byť jej láskyplně oslovuje „sígr“, a že to bude můj kamarád. A když ho přivedli a trenérka křikla „pouštím!“ a jala se bleskově zmizet z ohrazeného prostoru, pojal jsem jistě podezření, protože i služka mě odepnula z vodítka a neméně bleskově přelézala hrazení. A jakmile se ke mně počel řítit zdejší výrostek, byť ve zhruba stejné hmotností kategorii jako já, zpanikařil jsem a prchal jsem za služkou, což v přihlížejících vyvolalo záchvaty smíchu, a co ještě hůř, po vzoru služky se mi nepodařilo hrazení přelézt. Černý výrostek s chlupatými nohami mě poté začal velmi aktivně prozkoumávat, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo, ale abych mu nekřivdil, choval se velmi korektně. Neubližoval mi, a i když se mi pokoušel zalézt do zadku, neskákal po mně jakožto po sexuálním objektu a to služku uklidnilo. A že tohle prý půjde.

     S Béruš jsme byli na pastvině hned ráno. Nehnul jsem se od něho ani na milimetr, přestože zájem mého kdysi nejlepšího kamaráda byl naprosto na nule, a když k nám po ježdění přidali i Bobeše, jeho chování se naprosto změnilo. A začal mě natvrdo honit a nechoval se vůbec přátelsky, načež služka prohlásila, že s tímhle typem zpětného seznamování trošku počítala a že chvála stvořiteli, že mě Béruš kouše a trhá na zadku, nikoliv v místech, kam se dává sedlo, což je oproti minulým týdnům milá změna.

     Je fakt blbá. A nechápe mé trauma. Mám těžký život.

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: