středa 5. června 2013

     Nežeru.
     Prostě nežeru a najust a na truc žrát nebudu.

     Notabene když mi služka sprostě naordinovala Gluco-flex kúru, na což jí kašlu dvojnásobně, protože tohle nehodlám žrát ani v posledním tažení.

     Koneckonců hned ráno jsme to služce dali vyžrat skupinově, byt největší zásluhu na tom měl Béruš. Béruš nedokázal překousnout fakt, že jsem pro Bobeše velmi zajímavým objektem. Bobeš je v pubertě a jak jeho zvědavost roste, přibližoval se ke mně častěji a častěji, s typickými znaky podřízenosti, což Béruš ještě relativně ustál. Ale jakmile se Bobeš začal po mém boku popásat, vypuklo peklo na zemi, neboť v tom okamžiku Béruš tvrdě udeřil, akorát že na mě. Jako kdybych já mohl za to, že jsem pro Bobeče zajímavějším!

     A když jsme ve sračkách brali tryskem asi dvacáté kolo a teplota vzduchu stoupala a Béruš začal vypadat, že ho co nevidět skolí infarkt, vyměkla služka a šla za námi, že nás radši rozdělí. Jenomže to by se pan Béruš musel nechat dát chytit, a když jsem už nevěděl, kam před ním utéct a zkoušel jsem se schovat za služku, byla situace ještě horší. Tedy ne, že by si Béruš dovolil jít po služce, jemu by strach nikdy nedovolil hodit po dvouhohém i kdyby jen nevinnou držku, ale problém vyvstával s Bobešem, který situaci chápal jako „klidová zóna“ a jal se cpát služce do osobního prostoru také, a jak bylo u služky těsno, Béruš v bezpečné vzdálenosti zkoušel služku obejít, že nás jakože vyžene zezadu. A všichni jsme se tam točili jako pitomci, služka postupně přestávala být nejen diplomatická, ale i tolerantní, a nakonec musela z ohrady nejdřív vytáhnout mě a posléze Bobeše, aby byl Béruš lapitelný.

     A Béruš musel do stáje, neboť jeho tlak dosáhl nebezpečných hodnot, měl krví podlité oči a nozdry rozšířené jako po Velké pardubické, a já s Bobešem jsme osaměli. A hned jsme zamířili do stínu, vydýchat se a také se nažrat, protože trávu přece jen žeru, i když držím protestní hladovku. Služka nás neustále monitorovala, jestli se chováme slušně, a to bylo z její strany naprosto zbytečné, protože jsme s Bobešem skutečně neměli jediný důvod provádět neomalenosti. Cpali jsme si břicha, hezky bok po boku, a občas jsem Bobešovi dovolil, aby mě škádlil kousáním, protože v tomhle směru oba disponujeme totožným nadšením.

     Béruš už k nám poté nešel, služka jej po vykrokování a krátkém odpočinku ryze preventivně umístila k Megy, a tak jsem další dvě hodiny trávil u vchodu, abych na něj alespoň viděl, což v trenérce podmínilo prohlásit, že trpím „syndromem týraného dítěte“, kdy oběti milují trýznitele.

     Nebudu to raději komentovat, protože tohle žádný dvounožec nemůže chápat.

050620131517

     Pod sedlo jsem tak jako tak musel, byť dnes v oddechové formě, protože jsme šli na vycházku spolu se dvěma tanky. První tank, Máňa, mě určitě tajně miluje, protože se celou cestu usilovně vlekla, abych ji mohl dohnat, ale to mi nechtěla dovolit služka, zatímco druhý tank, Otylka, mě nemůže vystát. Otylka je věrným fanouškem Béruš a mě coby dámská vůdčí jednotka považuje za absolutního vetřelce, ale za to já fakt nemůžu, já jí nic neudělal. A upřímně doufám, že s tou nikdy nikde nebudu sám, protože jestli se na mě jejích osm metráků živé váhy rozběhne, umřu hrůzou dřív, než po mně skočí.

     A na noc mě šoupli ven, s Béruš a Megy. A aby Béruš neměl důvod mě napadat, vyhradila služka vlastní prostor pro Megy, aby se u ní zdržoval Béruš a já se mohl pást opodál.

     Prostě trauma. A pak věřte kamarádům.

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: