pátek 7. června 2013

     Stále nežeru.

     Tedy ne tolik, jako ve dnech minulých, ale takovou radost služce udělat nehodlám, aby našla můj žlab vylízaný a mě kladně naladěného. Protože já stále ve skrytu své bílé duše doufám, že Béruš pochopí mé rozpoložení a zjihne a přijme mě. Pořád na něho volám a snažím se k němu dostat, neustále ho monitoruji a vyzývám ke komunikaci. Ale on je jako necitelný balvan.

     Asi nemůže přenést přes srdce, že i dnes jsem já měl kolem sebe pět ženských, byť v případě tanků na druhé straně ohradníkového lanka. Koneckonců i Bobeš nepřestává s fascinovaným zíráním na mé bílé já, vydrží na mě civět i hodinu vkuse. Asi jsem opravdu jedinečný. Ještě kdyby to patřičně chápala i moje služka.

     Dopoledne jsem strávil v trávě spolu s Megy a pak mě služka přišla vytáhnout pod sedlo a společně s Máňou jsme se vydali vyklusat kopeček a protáhnout se na lesních stezkách, které na rozdíl od mých domovských nejsou jedna velká rozbahněná břečka. Bohužel, protože jsem musel klusat, a po dlouhé krokové pasáži i cválat, ale to už se odehrálo na jízdárně, kde po mně služka chtěla dlouhé cválání na tu lepší ruku a rozkouskované na opačnou. Jako ne, že by to nebyl vopruz, ale aspoň jsem tam nebyl sám.

     A pak se čekalo na kováře, naštěstí marně. No ještě to tak, další cílená tyranie ze strany dvounožců, a to jen proto, že se během cvalu na levou ruku neunesu ve shromáždění, vinou šmajdání, a čekají mě znovu vejčité podkovy.

     Mám opravdu těžký život a jsem si toho patřičně vědom.

     Váš chudáček koníček

100620131532




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: