pátek 14. června 2013

     Otesánek přehodnotila priority.

     Miluje mě, je to jasné. A co je extra milé, nijak to neskrývá, takže když dnes pracovala na druhé jízdárně, neustále se točila směrem ke mně a nejinak probíhaly i ostatní cviky, kdy k bílému koníkovi se pospíchalo a od bílého koníka se loudalo.

     Plus efektní stranové práce, opět dle modelu k bílému koníkovi perfekcionisticky, od bílého nic takového neumíme a nechápeme, co se vlastně po nás chce.

     Je to fakt dřina, být takhle populární. A nejhorší je, že mi to v ničem nápomocné není, protože služka v ani takto frustrující situaci ve svých požadavcích nepolevuje, notabene když se jedná o jízdárnu. A vůbec, dvě jízdárny vedle sebe jsou trapné, protože i když jde pod sedlo nějaká z kolegyní, jsme odděleni dvěma hrazeními, neboť tanky častěji pracují v drezurním obdélníku, zatímco já se snažím přežít existenci v kolbišti. Které je samozřejmě mnohem rozsáhlejší, což mou frustraci notně umocňuje.

     Nicméně dnešní práci služka pojala netradičně, ba dokonce bych se neostýchal prohlásit, že začátek byl překvapivě příjemný. Krokem jsme zamířili ke kostce, což je malý dřevěný výběh pro chudáčky na dietě, a posléze mezi čerstvě posekanými řádky trávy dolů k opačné části pastviny. Řádky samozřejmě žraly Finům nohy, ale to je u řádků známá věc, a tak se tím služka nijak nezabývala. Ani obligátní vyhrožování utržením již neexistujících částí těla nepřišlo, což bylo lehce podezřelé.

     A dole nastalo blaho, protože jsme se tou samou cestou mezi dvěma řádky vraceli zpátky, a to cvalem. Řádky samozřejmě znovu žraly Finům nohy, ale už ne tolik intenzivně, protože důležitější bylo přeprat služku a tempo přizpůsobit sobě samému, přece jen nemá význam utíkat směšných čtyři sta padesát, když je možnost odpálit to aspoň šestistovkou. Jenomže to byste nesměli mít v sedle debilně zodpovědnou služku, jako kolovrátek opakující „kentr! To jakože kentr, ne kalup!“, a co ještě hůř, zasahující do rychlosti.

     Jak já nesnáším regulátory...

     Nakonec jsme se shodli na pěti stech, ale jako byl to boj. Nejvyšší čas vypilovat zpátky vytrhávání otěže, protože jinak se terénní cvaly stanou prekérně nudnou režií.

     Ale tak lepší něco než nic. Zaběhal jsem si, povyskočil, vyslechl si série trapných keců o kozelcích a důsledcích z nich plynoucích, a posléze jsme zamířili zpátky ke stáji. A kdybych byl býval tušil, že cválání nebylo ničím jiným, než latentním opracováním pro jízdárnu, nejspíš by mě elán přešel ihned, nikoliv až po vstupu na jízdárnu.

     Služka si docela věřila, co se týče jízdárenské buzerace, ale krutě se přepočítala, protože mně se chtělo utíkat turbo stylem, nikoliv se shromažďovat, a její „mohli bychom si na konci skočit“ tudíž zmizelo v propadlišti dějin.

     Což je naprosto v pořádku.

     Co ovšem naprosto není v pořádku, je odsun Béruš a Megy, kteří se zhostili funkcí náhradníků pro Cestu pohádkovým lesem. Ano, přesně tu Cestu, která byla kvůli špatnému počasí předminulý víkend zrušena, a aby na ni Amík nemusel sám, trenérka vyslala Megy s Béruš, zatímco já zůstal na Gele. Co je tohle za absurditu? To já bych měl jít za mou černou kráskou, i za Amíkem!

     Kde sakra nechali dvounozí rozum?

     Váš chudáček koníček

140620131559

140620131558




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: