sobota 15. června 2013

     Sice žeru, ale vyhlížet Béruš a Megy nepřestávám, vytrvale je volám. A nejčastěji prostřednictvím služčina sluchovodu, protože pokud nezařvete přesně do jejích bubínků, tak není vůbec žádná šance, že vaše tužby a potřeby budou naplněny. Takhle mám k dobru alespoň mizivé procento naděje, když už nic jiného.

     Služka se mě hned po ránu pokusila dojmout, a to konstatováním, že máme jedenáctileté výročí, protože i tehdy byla sobota, když jsem byl od bývalého majitele převezen k ní, jakože do tréninku (tehdy). Budiž, i když oznámení výročí bez dárkového koše mrkve je naprosto o ničem. Ale jako dodat, že tehdy absolutně netušila, jak si právě nadělala do bot (což samozřejmě řekla mnohem vulgárněji), bylo od ní mega hnusné a dovětek, že její okolí to vnímalo ještě intenzivněji (ona se zbláznila, co chce s tímhle žebrákem dělat?), už spadá do kategorie hřích, který by měl být ze zákona napraven formou mnoha odpustků (namátkou pytel mrkve, kýbl jablek, žádné sedlo a všechny černé kobyly ke mně s Amíkem a Béruš za plotem, aby mi záviděli a nemohli s tím nic udělat).

     Jenomže to bych se musel narodit jinde. Ale tak aspoň Megy jsem si ubránil, když se mi ji pokoušely odloudit slečny, aspoň nějaký úspěch koníka s bílou srstí.

     A propos, srst... Odpoledne se zatáhlo a pár minut to vypadalo, že temný a hutný mrak zaútočí na náš kraj, takže nás služka všechny přesunula pod střechu, aby nemusela absolvovat harakiri v kroupách a jim podobných náletech. A jak už to bývá, nic se z nebes valit nezačalo, takže se rozhodla nabytý čas zneužít na mém já a že na mě spáchá nějakou naprostou příšernost v mycím boxu. A jako jestli si blbka myslela, že já do něj dobrovolně vlezu, tak to ani omylem, nejsem ani masochista, ani debil, abych lezl někam, kde mi hrozí bezprostřední nebezpečí.

     Vyjednával jsem dlouho.

     Nejdřív se mé hrůze a děsu smála. Pak jsem ji přetáhl a odřel o roh futer, to už se moc nesmála, páč se jí na ruce nějakým záhadným způsobem udělalo bebí (trapně ho sváděla na mě), a pak si přinesla tušírku. A že jako když se nastupuje do vleku, na což jsem musel zareagovat přísněji, protože to už fakt šlo o život. Přehrál jsem kompletní plejádu odboje, od zběsilého couvání, tlačení oka a svíčky, ale nedala si říct, a nakonec jsem potupně dovnitř vlézt musel.

     Ach jo.

     Aspoň že na mě nevyrukovala s hadicí, jako minule trenérka, protože to bych nejspíš umřel. Takhle přinesla pemzu, hřbílka, mašinku a ještě nějaké udělátko, a odstranila ze mě veškerou zimní srst, kterou našla, protože je prý v půlce června už pekelně trapné, mít na sobě prosincové chlupy.

     Kdyby aspoň na rovinu přiznala, že jí nejde ani tak o mě, jako spíš aby je na sobě nemívala ona, když se mnou manipuluje. Ale tak aspoň už nevypadám jako blbec, protože ostatní jsou již hladcí a lesklí a netřepí se to na nich.

     A jako dopoledne jsem musel skákat. Jízdárenské práci jsem se zdařile bránil, protože služka už je po vyčerpávajícím maratónu dní bez odpočinku utahaná jako pes a nic moc nevzmůže, ale když mě navedla na první kolmák, ožil jsem a zkoušel jsem nahazovat turbo. V tom mi zase bránila ona, takže jsme balancovali na hraně různých kompromisů a poslední skoky se jí líbily, což ji šlechtí.

     Prostě mám těžký život.

     Váš chudáček koníček

mycák

P1480904




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: