úterý 18. června 2013

     Zabít se mě tentokrát pokusila služka.

     A jak jinak než mycím boxem, do kterého jsem samozřejmě, byť ryze preventivně, vlézt nechtěl, přestože vyjednávání s nepřítelem jsem protentokrát odbyl. Tedy spíš notně podcenil, zřejmě kvůli sílícímu vedru, které mě otupovalo. Protože kdyby byl býval jen tušil, co mě čeká...

     Přitom ona se dušovala, že voda bude teplá, jakože z bojleru. A jestli si služka myslí, že všem těm jejích naprosto bravurně sehraným estrádám typu „no jo vlastně, vždyť bojler od včerejška nefunguje“ uvěřím, tak to se tedy šeredně plete.

     Přece nejsem až takový pitomec, abych nerozeznal jasný pokus o atentát! A málem podařený, protože když se proud vody, která byla všechno možné jen ne teplá, přesunul z mých chudinek nožiček k břichu a posléze i na plece, málem jsem zkolaboval.

     Protože čeho je moc, toho je příliš. Co je sakra tak špatného na tom přijít z venku zpocený? Na to se snad neumírá, ne? Normálně mě měla trubka zaparkovat do boxu, když se kvůli tropickému počasí nešlo zpátky na pastvinu, a dát mi svatý pokoj, místo ukojení vlastních sadistických choutek. Já přece stříkající-tekoucí-kapající vodu, pokud směřuje ke mně, bytostně nesnáším!

     Tedy jak kdy, protože i já musím uznat, že existují situace, kdy voda tolik Finy nežere (byť většinou žere). Protože odpoledne, kdy se vzduch ve stáji nehnul a všechno s černými chlupy se potilo i polospánku, nás trenérka se služkou vzaly před stáj, do rybníčku. A v něm, mí vážení a drazí čtenáři, byla teplá voda. Teplá jakože skutečně teplá, takže jakmile Megy začala plavat a mířila doprostřed a Béruš se brodil za ní, jal jsem se i já služku z břehu stáhnout do bláta a hrrr do vody. A jako voda super, takže jsem chvilku hrabal, a protože působila bezpečně, lehl jsem si, zatímco služka balancovala v blátě a snažila se z toho vyhrabat.

180620131590

180620131591

     Vodní siesta bohužel dlouho netrvala, protože Megy s Béruš usoudili, že větší zábava je utéct trenérce a rychle se zválet, což by se jim bylo bývalo podařilo, kdyby se do věci trapně nevložil kdo jiný než služka. Protože ta ihned žalovala, že oni dva si jdou určitě lehnout do těch červených sraček, které když zaschnou, tak nejdou ze srsti sundat ani majzlíkem, a tak trenérka hned pospíchala je odlovit. Musela sice vynaložit značné úsilí a spáchat několik typů pokusů, ale podařilo se jí skupinu zpacifikovat a nasměrovat ke stáji, kde uprchlíky pochytala služka.

     K tropickým teplotám nemám, co bych řekl. Služka sice přijela velmi brzo, ale nás tři nechala na pastvině až do půl osmé, což nebylo až tak nepříjemné, byť jsme museli na opožděnou snídani potupně čekat. Akorát že já jediný pak musel pod sedlo, ale i zde osud ukázal vlídnou tvář, protože služčin plán zněl „zacválat“ a výsledný kompromis mezi jejím „maximální tempo 350!“ a mým „tak aspoň 600...“ nakonec byl 450. Což není k zahození, páč utíkat je zábava.

     Poslední odstavec věnuji Otesánkovi, která mě miluje víc a víc. Jsem prostě modla černých kobylek, proč si to nepřiznat? Stačilo jen, abych kolem jízdárny prošel, a přestože Otesánek zrovna pilovala cvalovou část úlohy, stíhala skrčit zadek pod sebe a začít na mě významně blikat, což doprovázela nejen loužičkami, ale i výrazným bručením. A že prý bych měl v sobotu jet na závody spolu s ní, aby se v obdélníku skutečně předváděla, na což služka suše odpověděla, že klidně, že proč ne, že je vlastně ve finále jedno, jestli ukopneme půlku parkuru anebo si ze zetkové úlohy přivezeme 32%.

     Z čehož jsem lehce znepokojen. Jak jako parkury, v sobotu?

     Ona to myslí vážně?

     Váš chudáček koníček




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: