středa 19. června 2013

     Už jsem psal, že počasí se naprosto pomátlo?

     Po půlroční zimě, studeném záblesku rádoby jara a monzunovém období dešťů vyrukovalo s tropickými teplotami, a zde je nutné konstatovat, že si skutečně dalo záležet. V praxi to vypadá tak, že po vymytí dvou boxů vapkou je klima ve stáji typicky indonéské, schází už jen orangutan na liáně a řvoucí papoušci. A protože služka se od března usilovně modlila a v dubnu při pohledu na padající vločky naslibovala, že se už nikdy nebude rouhat na adresu tepla, musíme celý boží den poslouchat hlasité „to je super vedro! To je paráda, mám úplně zpocenou prdel. Nádhera, pot mi stéká do výstřihu, já jsem tak ráda, že je konečně hezky!“

     Neměla by na to sluníčko tolik chodit, evidentně jí to nedělá dobře.

     Stejně jako ranní vstávání. Že prý kvůli mně, abych se dostal pod sedlo dřív, než teploty atakují pětadvacítku. Ono je snad nutné, abych se já dostal pod sedlo? Já to bez sedla úplně klidně přežiju, nezávisle na šílícím počasí. Ještě kdyby podobně smýšlela i sama služka, protože ta se brzy ráno doslova přiřítila a její „škatulata, hýbejte se“ tentokrát vykonávala téměř za běhu, aby se ti, kteří nocují ve stáji, dostali co nejrychleji ven, a venkovní naopak dovnitř.

     Ona služka je úchylná, co se týče akcí „dovnitř-ven“, měla by vyfasovat do každé ruky praporek a řídit to z pozice leteckého navigátora.

     No, a když měla rozházeno do všech možných pastvin, šla po mně, což se dalo čekat. Snažil jsem se tvářit naprosto nejvíc bíle, jakože NIKDE nejsem, ale v tomhle směru jsem zatím nebyl schopen vymyslet účinnou metodiku a jako obvykle jsem byl odhalen, vypucován (byť velmi sporadicky, naštěstí), osedlán a donucen jít nejdřív s Bobešem na pastvinu (což se jevilo dobře), ale posléze ho tam ponechat svému osudu a zamířit na jízdárnu.

     Chápete jistě míru mého pohnutí. Jízdárna, vopruz. Bylo sotva půl osmé a já už musel cupitat z rohu do rohu a tvářit se, že naprosto nejvíc vnímám, co po mně trubka žádá. A co čert nechtěl zrovna v momentech, kdy kolem jezdila taková divná věc, která zametala dlažbu, a kdy přijeli vycucávat jímku, a kdy Bobeš za halou volal (určitě na mě!) a kdy jsem si jeden cvalový před odskokem všiml, že vlevo vedle hrazení jízdárny je vykopaná díra, která tam včera nebyla. A jako zareagovat adekvátně na takto vyhrocenou situaci, když před vás jezdec trapně staví překážky, to už vyžaduje pořádnou soustředěnost.

     Ale tak přežil jsem. Služce jsem to přeskákal, k mé osobní spokojenosti ryze v mé režii, protože na služce nepřestává být znát, že volno měla naposledy před dvěma týdny, a naděje, že si sobotní závody ve vlastním zájmu rozmyslí, ve mně i nadále doutná.

     Pak mě vzala do rybníčku, jestli si stejně jako včera lehnu, ale takhle brzy voda ještě neměla dvacet stupňů, takže jsem si zahrabal, postál jsem v tom, a poté jsme se odebrali do stáje. Služka píchla na auto teploměr, a jakmile venkovní teplota olízla třicítku, oběhla všechny výběhy, sesbírala kolegyně a tropický den jsme všichni bez rozdílu věku a pohlaví strávili pod střechou.

     A já, já se mám! Protože mně dali do vedlejšího boxu Áňu, kterou si velmi intenzivně nárokuje Béruš, a ona je teď úplně celá moje. Akorát když mi služka během dne neustále chodila něco sypat do žlabu (většinou řepu, když už je prý možnost do mě za celý den nacpat to kilo a půl, které bych měl správně dostávat), tak na mě Áňa chtivě hleděla přes mříže a to se mi tedy zrovna moc nelíbilo.

     Jako kdybych já mohl za to, že mám žrací protekci!

     Váš chudáček koníček

190620131598




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: