neděle 30. června 2013

     Zbláznila se, v té Vídni, je to jasné.

     Protože i dnes se přiřítila po práci, ve snaze stihnout nemožné, protože čas není nafukovací a vyrážet jezdit před sedmou hodinou vždy obnáší riziko „brzy bude tma“.

     Což služka okusila na vlastní kůži, protože účelem dnešní práce bylo zacválat si, ideálně na rovině, protože pod horou by měly být posekané a sklizené louky a tam že se cválá dlouho a krásně.

     Jenomže ne všechny louky jsou sklizené, a co hlavně, ne všechny jsou posekané, takže když jsme přijeli za mého mohutného přešlapování, protože všechno kolem žralo Finy a nutilo ho to provádět stranové práce nenápadně naznačující, že optimálním směrem je pouze ten „domů“, služku málem trefil šlak. Jakože ten úplně největší šlak.

     Služka je totiž alergik a astmatik, což vůbec není vtipné, protože hodně často kašle, čímž se vysmívá mému chronickému kašli a to já nemám rád. Ale já nekašlu z vysoké kvetoucí či již odkvetlé trávy, stejně jako mi neteče sopel a nevadí mi ani v nejmenším, když je tráva metr deset vysoká, protože se po ní dá výborně chňapat, ve snaze se aspoň nažrat, když už nic jiného. A jestli něco služka z hloubi své temné duše nenávidí, tak právě tohle, když já vytrhávám otěž a rvu okolní trávu, zatímco ona chrchlá, prská, dusí se a kromě nekonečného soplu jí tečou i oči, takže vlastně nic nevidí a nemůže mě patřičně zpacifikovat.

     Takže počátečních 40 minut práce pod sedlem jsem si užíval já, protože jsme museli jít krokem, abychom trávu před sečí neponičili a hlavně aby služka setrvala v sedle, když jsem odskočil, protože co si budeme povídat, v každém lopuší či jiném obrněném úkrytů bubáků něco číhalo či rovnou žralo Finy. A přejít ty tři louky, z nichž u každé služka zaplakala „tady taky?“, nám opravdu trvalo téměř tři čtvrtě hodiny, což nebylo úplně dobré, protože jít pak pod horu cválat už by bylo časově hodně na hraně.

     Služka totiž striktně odmítla jít stejnou cestou zpátky, že prý se má ráda, a že já bych jí v té zk*** trávě určitě dělal bordel. Což je sprosté obvinění, protože já bych pouze a jen vytrvale a nekompromisně pospíchal domů, což je naprosto standardní postup každého chudáčka koníčka, který je sám a opuštěn kdesi v cizích lukách a krajích!

     A tak jsme namířili do naší bývalé dechovky, kde jsem směl pospíchat, protože tam metr vysoká tráva nebyla, a nahoře služku málem švihlo, protože i tam nebylo posekáno. A už prskala, jak je sakra možné, že zemědělci nemají sklizeno a usušeno, když už možná do konce roku žádné hezky nebude, a že na louce u řeky se to chápat dá, protože tam to bylo dlouho zatopené od povodní. Ale nahoře na kopci?

     Myslím, že nadávala špatnému, já za to opravdu nemohl. A tak jsme klusali v koleji traktoru, a když se před námi otevřela posekaná a sklizená pláň, služka se málem rozvzlykala dojetím, a co je hodně důležité, nechala mě cválat. A to až úplně dozadu a ani když se metelilo z kopce, mi nebránila, evidentně chtěla mít dnešní práci za sebou co nejrychleji. A já byl spokojený, protože tohle mě fakt baví, byť by se drobné chybky našly, protože vyhazovat mám přísně zakázáno (což je škoda).

     Zpátky jsme museli stezkou sovy Rozárky, a to každý po svých, protože služka mi nechtěla při tak příkrém sestupu namáhat zadní chudinky nožičky, když ještě nemám ortopedické podkovy. A bylo to švanda, protože jsem do ní šťouchal, aby šla rychleji, a jak ona byla unavená z práce a vlastních alergických reakcí, tak zakopávala a nestíhala mě za to mlátit.

     Poslední kopec jsme zdolali na hraně „klušeme! (služka) vs cváláme! (já)“ a pak znovu slezla, protože už nemohla. Doploužili jsme se do stáje, kde jsem nadšeně vyžral (ano, i chudáčkové koníčkové nemají své dny), a když jsme dorazili na pastviny k bažantnici, vypadala služka velmi zbědovaně.

     Tak snad zítra nepřijde.

     Váš chudáček koníček

300620131642




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: