pondělí 15. července 2013

     Zrada.
     A to hned po ránu, protože místo kýble s majitelkou Amíka přišla ohlávka se služkou.
     Ona je fakt nepoučitelná (služka, nikoliv ohlávka).

     Kdo to kdy viděl muset jít pod sedlo v sedm ráno, když se má mezi sedmou a osmou snídat?

     A to jsme v blažené nevědomosti čekali u vchodu a služku jsme hlasitě vítali, zatímco ona se nám neméně hlasitě smála, že jsme úplně blbí. Přitom to ona je blbá! A pěkně zlá, protože s takovou sprosťárnou může vyrukovat jen ona.

     Amík byl natolik zaskočen nečekanými okolnostmi, že zcela zapomněl na domobranu a vlezl služce do ohlávky dobrovolně, a já jsem radši nic neriskoval a šel jsem s nimi také. Ono je většinou moudřejší služky nedráždit, protože když je vytočíte před ježděním, veze se to s vámi po celou dobu práce. Mnohem efektivnější je vyrukovat s výchovnou lekcí až po práci, a ideálně až poté, co dožerete, protože pak si dvounozí mohou trhnout nohou a vám již nehrozí vůbec nic.

     Bohužel služčina dnešní vize byla po všech stránkách teroristická, protože jsme ve stáji byli dřív, než ona počítala, a že na Ivu čekat nebudeme. Krize! Musel jsem pod sedlo sám, ale naštěstí mé čerstvé trauma ze „sám a opuštěn“ netrvalo dlouho, protože Iva se objevila během první čtvrthodiny a ihned pospíchala připravit si Amíka. Tedy ne, že by byla extra rychlá, to já bych měl vypucováno, zkopytováno a ocajkováno podstatně rychleji, ale důležité bylo, že skutečně s Amíkem přišla, a co hlavně, dorazili za námi na jízdárnu.

     Jak mně se ulevilo... Nelze popsat. To je totiž nejhorší forma lidského sadismu, když vy musíte dělat pitomce na jízdárně, zatímco kolega si užívá vycházku v terénu, jisto jistě plnou spousty úžasného cválání.

     Ale svou bílou kůži jsem rozhodně lacině nedal. Od první minuty jsem striktně odmítal se služkou spolupracovat tak, jak požadovala ona, protože já si chtěl tradičně prchat s vyvráceným krkem a lámat se v obloucích a vytrhávat jí otěž, pokud by náhodou prudila a chtěla mě dostat pod sebe. Ale ona že prý takhle ne a že budeme tak dlouho uvolňovat v kroku, dokud nezaberu, i kdyby tady měla strávit půl dne a v práci pak musela zůstat do noci.

     Mno, chvílemi to bylo fakt napínavé, protože jsme krokovali už dobré tři čtvrtě hodiny a mě stále nezajímalo nic, co chtěla ona, protože všude okolo byly mnohem důležitější záležitosti. Jako třeba mraky anebo štěkající cosi na parkovišti a hlavně míč, kterým si opodál házely děti, ten byl naprosto nejvíc, i když Finy žrát nesměl. Doufal jsem, že služka vyměkne a uchýlí se k modelu „dneska z toho nic nebude, jdeme domů“, ale ona mě fakticky tak strašně dlouho prudila holení a otěžemi, že jsem dobře rozjetou defenzivu nakonec odpískal.

     Tak přece nebudu půl dne chodit v kroku po jízdárně, to jako fakt ne.

     Zbytek mučení proběhl již v zábavnějším duchu, protože se klusalo a cválalo a přitom se mi dařilo jí sem tam vytrhnout otěž, což bylo hodněkrát, protože jsem šikovný kluk, a když pak vyhlásila konec práce, ulevilo se nám naprosto kolektivně.

     A tím spíš nechápu, co na té debilní jízdárně dvounozí mají. Proč se nechodí jen do terénu?

     Váš chudáček koníček

150720131708




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: