sobota 17. srpna 2013

     Dvounozí by mě neměli vystavovat tolika druhům rozpolcení, protože tohle je na jednoho chudáčka koníčka fakt už moc!
     Protože když máte na jednom opracovišti vlevo Amíka a vpravo Béruš, a každý míří někam jinam, tak prostě nelze se jen tak rozhodnout, za kým se vypravit a koho se držet.

     Jak se mám v takové prekérní situaci soustředit na pitomosti, které po mně požaduje služka?

     Takže když mi šla přední část chudáčka koníčka za Amíkem a zadní za Béruš, nejen že mě nikdo patřičně nepolitoval, ale ještě se mi trapně smáli. A co čert nechtěl, nakonec jsem všude zůstával sám, protože jsem samozřejmě startoval v jiné kategorii než Amík a Béruš. Život prostě není fér!

     O co vlastně služce jde?

     Nebo ona si fakt myslela, že v drezuře předjedeme aspoň žlutého Dakotu?
     V té drezuře, o které se bude všem zdát až do smrti smrťoucí?

     Dakota byl samozřejmě lepší než já a zde bych rád uvedl fakta na pravou míru. Služka totiž po skončení drezur předešlé soutěže přišla žebrat k rozhodčím, jestli bychom mohli opracovat přímo na drezurním obdélníku, místo v chumlu koní chystajících se na parkur, protože naše kategorie startovala jako poslední. A že prý můžeme, což služka přivítala s nemalým nadšením, a že si tedy v klidu opracujeme, a až za půl hodiny dorazí první soutěžící, tak že budeme pokračovat v uvolňování na trávníku opodál a do drezury posléze vjedeme plně připraveni.

     Což o to, plán zněl dobře, ale zapomněla v něm na jistou položku, a tou byla hadice. Jakože taková ta, která stříká vodu, a nemusím snad dodávat, co stříkající hadice dokáže spáchat s psychikou chudáčka koníčka, protože právě stříkající hadice od samého počátku existence žerou Finy. A nejen Finy! Protože spolu s námi opracovávala i tmavá kobylka Princess, kterou také hadice žrala, a tak jsme soutěžili, kterého z nás žere víc. A protože jsem byl docela pozadu, musel jsem vyrukovat se svým skvělým číslem „a já si udělám levadu, protože v ní se dá snadno otočit a utéct“, a protože u stolu zůstala jedna z komisařek, tak mě služka nemohla zmlátit a to bylo super.

IMG_8275

     A zatímco Princess, která patřila mezi domácí, zvládla drezuru s přehledem a příslovečnou levou zadní, já jsem v obdélníku složil zkoušky v ostražitosti, protože ten písek, který byl předtím tmavý a pokropený a žral tudíž Finům nohy, byl najednou světlý a bez skvrn a prášil a to žralo Finům chudinky nožičky ještě víc. Prostě to bylo krajně podezřelé a tečka.

     Výbornou záležitostí se stal parkur, protože se skákalo na trávě a to já rád. A byl jsem děsně nejvíc natěšený utíkat, akorát že služka těsně před startem zjistila, že kurz parkuru nejen že nekončí číslem sedm, jak během ranní prohlídky z neznámé příčiny usoudila, ale že kromě osmičky je tam dokonce i devítka, a že až teprve potom se jde rozeskakování A, B, C a D. Docela rád bych věděl, k čemu vlastně slouží takové ty papíry, které ráno jezdci vyfasovali, když někteří soutěžící (jmenovitě služka) se ani neráčí si je prostudovat, protože jim přece stačí, když si to před začátkem tryskem projdou.

IMG_8371

Takto vypadá učení se kurzu těsně před startem.

     Jestli si to vůbec byla projít, protože u toho jsem ráno nebyl, neboť jsme s Amíkem čekali na našem místě mezi břízami a žrali, když jsme se během přepravy třiceti kilometrů vysílili hlady. A museli poslouchat telefonické rozhovory Áček, která se nemálo divila, že projít trasu crossu dlouhou skoro dva kilometry služce opravdu nebude trvat pět minut.

     A tak jsme kurz parkuru řešili těsně před startem, kdy se služka pořádně rozhlédla, zatímco já už netrpělivě odskakoval, a když mě konečně pustila, nahodil jsem travní turbo a přeletěl to rychlostí blesku. A zašmodrchané rozeskakování jsme si střihli pěkně z obratů, protože tyhle překážky nebyly vysoké, a když služka vyjížděla za mého mohutného túrování z kolbiště, slízla od paní komisařky pořádný poje... vyhubování, že prý „Co tohle bylo?“, následované o nic méně ostrým „A co to bylo předtím v drezuře?“, plus „Jak to, že v parkuru má kmih, tempo a pohyb, a v drezuře to nejde?“

     Tak jako já bych věděl, co odpovědět, ale naštěstí neumím mluvit. I když ona by vynadáno dostala stejně služka, protože to ona je jezdcem a ona by si s těmito fakty měla umět poradit. Tak jen doufám, že si peskovaní paní komisařky nevezme milá služka k srdci, protože svižně a odhodlaně já drezuru předvádět opravdu nehodlám. Drezurní obdélník je minové pole a konec debaty.

IMG_8720

     Odpolední cross neměl chybu. I služka si pochvalovala, že tentokrát organizátoři vyrukovali s perfektně zapamatovatelným kurzem, a tak jsme cross proletěli jako namydlený blesk, a to nejen já, ale i Amík a Béruš, jako za starých dobrých časů, kdy jsme byli jeden tým. Ale radost týmová byla, ve skupině dvounohých, protože Béruš vyhrábl celkem tři mašle a já s Amíkem po dvou, neboť do otevřené drezurní soutěže nemělo smysl se přihlašovat.

     Možná by se dvounozí nad sebou konečně mohli zamyslet, co se týče mrkve za odměnu!

     Váš chudáček koníček

P1590199




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: