středa 2. dubna 2014

     Něco je špatně.
     Resp. skoro všechno je špatně.
     A já tak doufal...

     Přece jen, od odjezdu Kibicky jsem měl relativně klid. Několik nových kolegů se mě pokusilo zneškodnit, ale to mi zdaleka tak nevadilo, jako ta příšernost lidově zvaná napáječka.

     Jistě si vzpomenete na můj zdejší loňský pobyt, kdy se mě právě napáječka pokusila zabít, a to tak že hodně. Víte jak, ten ventil, kravál z něho a pak stříkající voda...

     Nesnáším stříkající vodu. Horší než stříkající voda je už jenom veterinář, když se mi zdlouhavě dívá na nohu, ale ten se naštěstí v boxu, ve kterém parkuji, pravidelněji nevyskytuje.

     Po útoku napáječky jsem strávil tři hodiny v protilehlém rohu, kde jsem se akčně kryl před možnými útoky, a po téhle ohavné zkušenosti mi služka musela vodu dávat opět do kýble. Protože já a napáječka jsme společnou řeč nenalezli a služka rychle pochopila, že z mé strany vysílané signály „jedině přes mou mrtvolu!“ jsou naprosto relevantní a že jakákoliv forma defenzivy se těžce mine účinkem.

     Monika však byla názoru zcela jiného, a to že když už tady budu přes léto bydlet, tak že se z napáječky pít prostě naučím, i kdyby čert na koze rajtoval.

     Nevím, kolik čertů rajtuje na kozách, ale vím bezpečně, že z té zelené plechové věci pít nechci. A když už fakt není zbytí, protože oni mi účelně zatrhli příděl vody venku, abych po příchodu do stáje před osedláním měl nutkání pít, tak srkám velmi opatrně a velmi obezřetně, aby ventil nedostal příležitost udělat CVAK, protože jakákoliv forma CVAK žere bílé koníky a já nesnáším, když se mě něco pokouší sežrat.

     A tak místo abych cucal vodu z kýble, jako svobodný chudáček koníček, protože venku jinak než z nádoby vodu nepiju, musím pokaždé po ježdění čekat, až někdo z dvounohých přijde a zmáčkne ventil, abych se mohl napít. Stejně tak mi je odpírána i možnost kadit si do kýble s vodou nebo ho převrhnout a pak si s ním hrát, což není fér.

      Navíc dnes jsme se viděli se služkou, po sedmi týdnech. Seděla na hnědé Kabelce a mávala mi, protože si blbka myslela, že sleduji ji. V nitru své bílé duše jsem doufal, že alespoň jí se mě zželí, co se týče napáječky, protože ona by kapku soucitu a pochopení projevit měla, ale zázrak se nekonal.

     A ty tři směšně malé mrkve to fakt nezachrání.

     A musel jsem pod sedlo, dneska. Chápete míru mého pohnutí… Pravdou je, že z celé hodiny jsem klusal sotva deset minut, protože tenhle týden mám zahajovací a to se většina odehrává v kroku, ale proč hned na otěži?

     Kde to sakra jsme?
     V pekle?

     A ty deky, takové ty rozprostřené na hrazení jízdárny, ty tam byly narafičené schválně, aby ve větru vlály a děsily mě! A nějakým debilním služčiným výmluvám, že pláštěnky se tam suší, protože jsou umyté, opravdu věřit nehodlám.

     Váš chudáček koníček

WP_20140402_015




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: