Tak už mám zase těžký život.
A nepomohly mi ani služčiny vize, kdy ona na mně vidí věci, které nikdo jiný nevidí (jakože mi třeba chybí jedna chudinka nožička anebo se jí zjeví jiný, zpravidla jasně neexistující problém) a postupně a potupně jsem byl navrácen do pracovního procesu.
HEMAGEL a výsledek léčby.
Faktem je, že původně plánované skákání s Kibickou neklaplo, tyhle zahajovací závody jsem naprosto zdařile sabotoval, ale jinak mě už asi nic hezkého nečeká. Kulhání už ze sebe nevytlačím ani ve formě „jakože“ a k dovršení vší smůly se mi podařilo nakrknout Moniku, svým excelentním číslem „z kopce na plné kule“, a že prý tohle si odskáču, doslova.
Mluvila o výšce 130 cm, na což služka dodala cosi ve smyslu „no to jsem zvědavá, jak se na 130 cm bude Kibic tvářit“, ale něco mi říká, že to s touhle mírou nebude až tak horké.
Každopádně první týden mě služka různě týrala lonží, jakože zkušební testy, jestli opravdu-fakticky-skutečně-namouduši nekulhám. Tak jsem jí to odchodil, aby se neřeklo, protože co si budeme namlouvat, není nic odpornějšího než debilní běhání dokola na lonži, a když na mě dneska konečně posadila Kibicku, byl jsem neskonale rád. Kibicka nejen že neměla trapnou lonž a ještě trapnější dlouhý bič, ale neměla ani hodinky, a tak si nemohla kontrolovat, jak dlouho na jízdárně jsme a původně plánovanou hodinu nechtěně zkrátila na prima 25 minut.
A tak to má být! Pak všichni odcházíme z jízdárny spokojeni.
Teď ještě aby to Kibicka patřičně vysvětlila i služce, i když pravděpodobnost, že tento model služka pochopí, či nedej bože přijme za vlastní, je zatraceně malá.
Váš chudáček koníček
