neděle 1. června až pondělí 30. června 2014

 WP_20140601_002_up

     Mezinárodním dnem dětí měsíc červen začal.

     Technicky vzato bych mohl být považován za služčino dítě, alespoň v tento den. Kromě zvýšené šance být obdarován (prostě mrkev je mrkev, co si budeme povídat) by se svátek mohl vztahovat i na volno pracovní, přestože služka o existenci tohoto termínu zřejmě tušení nemá (dny pracovního klidu nemá význam vůbec zmiňovat).

     Bohužel služka je natolik zvrhlá, že žádné děti mít nechce. A to ani ty zásadně adoptované, čtyřnohé, bílé. Je blbá, já bych svátek nemálo ocenil.

     Zkrátka a jednoduše jsem pod sedlo musel, přes to nejel vlak.
     A bohužel nejen první červnový den.

     Mám těžký život.

     Služka si totiž vytyčila cíl.
     Chápete určitě míru mého pohnutí… Tohle prostě už z principu nevěstí nic dobrého.

     A cílem byly jak jinak než závody, protože už prý je nejvyšší čas. S čímž bych si dovolil nesouhlasit, ale to je zhruba tak všechno, co s tím mohu udělat, minimálně v době, kdy budu celý patřit mé služce.

     Se závody je to letos ještě vtipnější než vloni. Byť jsem začal díky mírné zimě pracovat již v březnu, od plánovaných dubnových závodů mě osvobodila Otesánkova sadistická sociální interakce. A i když se má rozbitá tělesná schránka hojila nadmíru dobře a začátkem května jsem již byl plně pojízdný, závody ve Stráni jsem nestihl a stejně tak dopadly Děpoltovice. Do květnové Stružné jsem sice vyrazil, ale v sedle s Kibickou, které služka tímto způsobem poděkovala za pravidelnou výpomoc v práci, a že služka se na start poprvé postaví v Mostě.

     Hezky si to naplánovala, trubka.

     Co si ovšem služka nenaplánovala, byl zánět nosohltanu, který jí notně pošramotil zážitek z koncertu Lucie, a právě její absence v práci v rámci výletu na Lucii rozhodla o mé účasti v Mostě. Svým způsobem mi pomohl Danny, který si poranil oko a musel být zavřený doma, což ve cvičitelce podmínilo lítost nad chudáčkem Melem, který byl na pastvině sám a opuštěn, a že mu budeme společnost dělat my, jakože já s Béruš.

    Mela nová společnost viditelně chladným nenechala. Počkal si, až opodál monitorující cvičitelka zmizí v útrobách stáje, a zahájil seznamovací ceremoniál. A nebýt pozorného traktoristy na poli, který nelenil a ihned telefonem cvičitelce vše nahlásil, honil by nás pravděpodobně po pastvině doteď.

    Honička sama o sobě škodlivá není, honičky já rád. Koneckonců ani ty kousance na zádech mi kdovíjak nevadí, ony sice otečou, ale žít se s tím dá. Ale sedlo, sedlo na ně položit nelze, a tak když služka dorazila z Prahy, mohla se s účastí v Mostě rozloučit.

WP_20140615_002_up

     Paráda!
     Další zářez pro „závody neklaply“.

     Služka se ukonejšila faktem, že se svým momentálním zdravotním stavem by žádnou slávu nejspíš nepředvedla a že prý aspoň máme čas se pořádně připravit na Děpoltovice, tedy na téměř totožný termín zahájení sezóny jako vloni, když už tedy sezónu zahajujeme v její půlce.

     A myslela to vážně, fakt že jo. Chvílemi jsem nabýval dojmu, že jde minimálně o účast na mistrovství republiky, ne-li celého vesmíru, protože to brala děsně zodpovědně a neodpustila mi vůbec nic. Kam se sakra poděly její dřívější „asi na to dneska kašleme, ne?“

     Jediné, co se nedařilo uskutečnit, byly kondiční práce v terénu, takové ty cvalové. Abnormální sucho neposkytovalo jediné vhodné místo, protože zdejší lesy mají cesty zpevněné a mimo jejich dosah nic adekvátně pružného široko daleko není. A tak služka s lítostí vzpomínala na hřbitovní kopeček, kde se dalo cválat i v dobách nejhoršího tvrda, a cválat jsem směl a musel trapně jen na jízdárně.

     Počet mých terénů v měsíci červnu by se dal spočítat na kopytech, byly přesně dva. První se služkou, kdy jsme dvakrát zaklusali a o víc nemělo smysl se pokoušet, protože bylo tvrdo jako kráva. Podruhé bylo na spadnutí přiježďování na louce, neboť závlaha na jízdárně řekla „NE!“, z čehož vyplynula polemika na téma „radši budu mít koně kašlavého než kulhajícího“, protože moje přední bodcovka pohyb po tvrdém ráda opravdu nemá, ale bossovi se podařilo závlahu nahodit a služka si mohla oddechnout.

     Ne však na dlouho.

     Cvičitelka během služčina nepracovního víkendu usoudila, že je na čase nám udělat radost a vytáhla nás s dětmi v sedlech na předlouhou vycházku až kamsi daleko, kdy se zvesela klusalo a cválalo po všech loukách a vůbec to mělo šťávu, vraceli jsme se zpátky pozitivně nabití. Pozitivně nabitá se z volného víkendu vrátila i služka, ale jen do chvíle, než zjistila, že kulhám na přední nohu, a to právě na tu mou, které nedělá dobře tvrdo.

     A bylo po závodech, letos popáté. Že bych nejenom já měl těžký život?

     Služka se mi psychicky lehce zhroutila, ale na život si nesáhla, že prý by se o mě neměl kdo postarat. Tedy ona to řekla jinak, že prý mě nechce nikomu házet na krk, ale i tak je to od ní milé, že na mě myslí aspoň touto formou, když už ne tou, v níž figuruje mrkev a úplatky.

     A tak jsem si díky mé prastaré bodcové kosti užil zbytek měsíce června coby „práce neschopen“. A to se cení!

     Váš chudáček koníček

WP_20140616_002




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: