pátek 1. srpna až neděle 31. srpna 2014

     A nedala s tím pokoj, ani na vteřinu.

     A že prostě když jsem dokázal deset let bez problémů cestovat v přepravníku, ať už sám, nebo s kolegou, anebo s kolegou, kterého mi během cesty vypůjčili a posléze odebrali, tak že prostě zase jezdit budu, a basta fidli.

     Tak když si to myslí…

     Kromě tradiční pracovní náplně pod sedlem a nekončícího procvičování nastupování do přívěsu mi přibylo i ježdění kolem haly, jakože ve vleku. Během obědových přestávek služka občas někoho ukecala, naložili mě do přepravníku a zkusili jsme objet halu, jestli jsem svůj přístup nepřehodnotil.

     Jenomže já jsem hrdý bílý koník, takže jsem to fakt nepřehodnotil. A ani jsem tak nemínil učinit, takže všemi těmi trapnými manévry typu „vyzkoušíme všechno!“, kdy se jelo jednou doprava, jednou doleva, kdy jsem jednou stál vlevo, podruhé vpravo, potřetí zcela bez středové příčky, jsem se zmanipulovat nenechal.

     Prostě dokud budou na silnicích pravotočivé zatáčky, nejedu, tečka. Nezájem.

     Ale věc měla i milé důsledky. Služka ve mně vypěstovala báječný žebrací podnět, protože tolik kilo pamlsků jsem nesežral za celý svůj bílý život, a protože už jí docházela motivace i nápady, uchýlila se k nejpodlejšímu řešení a poštvala na mě prvního chiropraktika, který měl cestu kolem.

     Paní jsem znal z dřívějška a naštěstí na mě vždycky byla hodná. Míru mého pohnutí pochopila ihned a oslovovala mě „mladíku“, což bylo prima. Poznámky typu „on je takový ten kůň typu ´to nejde´, že ano?“ sice až tak na místě nebyly, ale faktem je, že mi ulevila, protože jsem prý měl zasekanou celou pravou stranu, zatímco vlevo jsem byl paradoxně naprosto v pořádku. A nejhůř na tom byl můj krk, a když se ta sympatická paní zeptala, jestli jsem někde nevisel za hlavu, pomlčela služka o příhodě se spáleným týlem od vodítka v rámci mé nejslavnější cvalovky, kdy jsem byl vlečen na vodítku s dítětem v sedle, a že prý „asi tuší“, aniž by to konkretizovala.

     Prý „asi“. 
     Srab! Říkám to pořád.

     Nicméně naprostou senzací byl plán na další dny, který zněl doslova „další dva dny ho necháte úplně být, nesmí ve výběhu bláznit a nesmíte ho uvazovat. A ve čtvrtek ho vezmete na krokovou klidovou vycházku do lesa.“

     Chápete… Tři dny bez práce a na malém prostoru, bez možnosti se vyběhat, a čtvrtý den do lesa na krokovou vycházku. Do lesa, v němž jsem půl roku nebyl!

     Služka otázku „A jak to mám udělat, aby to bylo v klidu a krokové?“ raději polkla a začala se preventivně modlit, aby její černá duše šla do nebe, pokud by v lese došlo k neočekávané komplikaci, ale nakonec jsme tuhle velmi veselou hodinu ustáli bez ztráty kytičky. Netvrdím, že to proběhlo v klidu a pohodě, protože služka těch pětapadesát minut v sedle okomentovala větou „asi jako když opatrně kráčíte minovým polem a čekáte, KDY…“, ale na svou obranu bych rád dodal, že k smrti mě vyděsilo asi jen sto třináct „čehosi“, z čehož poslední „cosi“ číhalo v hromadě dřeva před stájí a tam služka málem vystoupila ze sedla.

     Už vůbec neumí být ve střehu, holka.

     Služka mě posléze aktivně přihlásila na další závody, už asi nemá smysl počítat, kolikateré, ale jsem si jist, že nikdo jiný se letos tolikrát zbytečně nepřihlašoval a následně i neodhlašoval, byť většina pořadatelů odhlášky ignoruje anebo je zapomene hned po ukončení hovoru. V počtu zbytečných přihlášek služka trhla rekord, a aby neměla existenci tak fádní, nachystal jsem jí týden a půl před závody překvapení a tím byla moje oblíbená letošní záležitost, a to citlivá bodcová kost.

     A služka se ocitla před osobním dilematem, a to jestli riskovat, že mě bodcovka na závodech rozbolí, anebo Děpoltovice již počtvrté odpískat, abych na rosnické military byl plně fit. Děpoltek jsem se tudíž opět nezúčastnil, a před všestranností si služka musela hodit korunou, jestli jet či nejet. Zdravotně jsem byl v pořádku a díky příznivému počasí se podařilo splnit veškeré kondiční práce, včetně cválání dvou kilometrů vkuse, což mě bavilo nesmírně (služku už tolik ne, jak se kajícně přiznala, ale to je její problém, neměla se se mnou přetahovat). Vrásku na čele služce dělala přeprava, protože pokusné objetí haly sice zlepšení ukázalo, ale do pravotočivých zatáček to nebylo pořád ono.

     Padla jí panna, a že tedy pojedeme. Najala si profi přepravkyni, vysvětlila jí problém, vylíčila mě jako katastrofický případ (což od ní nebylo hezké, udělat ze sympaťáka takového trotla) a že to riskneme. Odjezd preventivně v půl šesté ráno, abychom se mohli posunovat fakt pomalu, a že to nějak dopadne.

     A ono to dopadlo. Historicky poprvé byla služka ve větším stresu než já, a tentokrát ne kvůli drezuře, která se mně v rámci mých bílých možností povedla, na rozdíl od ní (kdyby mě blbka zastavila v X, nikoliv v G, mohla mít mnohem lepší skóre). Ale v parkuru a crossu jsem se chopil vedení a nakonec jsem to celé hezky vyhrál.

     Na první letošní náš výjezd dobrý začátek, ne?

     Váš chudáček koníček

IMG_0907

WP_20140831_001




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: