pondělí 1. září až úterý 30. září 2014

     Každý dobrý skutek nechť je po zásluze potrestán!

     To mám za to, že jsem tak hezky zvládl přepravu na military a zpátky. Faktem je, že jsem měl přívěs upravený pro sebe, tedy bez středové příčky, a že Míša každý metr cesta monitorovala kamerou, takže se jelo podle mě. Ale to přece nutně neznamená, že se musí znovu!

     Jednou by stačilo, ne?

     Služka však vyrukovala se zcela jiným typem argumentace, a že prý naopak musíme trénovat, abych zvykl a přestal jsem mít s přepravou problémy.

     Fajn, nehodlám jí brát její naprosto naivní a scestné představy o životě, ale já si opravdu zvykat nechci. Proč také?

     Bohužel tuhle výměnu názorů jsem ve svůj prospěch neuhrál, takže o týden později Míša přijela znovu. Tentokrát vyjíždět v pět ráno nemusela, přestože i tyhle závody začínaly v deset hodin, a když jsme byli na místě a já vycouval z přepravníku, zadřel jsem se, konsternován pohledem na „náš“ kopec. Ano, naše šplhací hora, přesně ta, za kterou bydlí borec Amík, a do které jsme chodívali svého času trénovat kondičku.

     Nemusím asi dodávat, že mé touhy odskočit z místa a rychlostí světla upalovat směr Amík byly podstatně silnější než to, co po mně požadovala služka. Služka si totiž usmyslela, že je naší občanskou povinností podpořit účast na závodech, které pořádal kovář s rodinou. Jako chápal bych to, kdyby se třeba skákalo, ale co mám já co pohledávat na drezurách?
Já, který přilnutí považuji za omezování svobody, a jízdárnu za mučírnu?

     Lehce zaskočena byla i sama služka, protože účast byla poměrně hojná, a co ještě hůř, všichni okolo vypadali děsně profi, takže se rýsovala reálná šance, že v obou soutěžích skončíme naprosto poslední, s heslem „není důležité zvítězit, ale účastnit se“. Služka si ho broukala pod fousy celou tu půlhodinu, co jsem jí trhal ruce ve snaze nabrat směr za borcem Amíkem, a prokládala ho větami „tak už sem sakra někdo přijďte“, protože za deset minut měla startovat a na oprácku jsme byli sami.

IMG_6553

     Ale tak přežili jsme, oba dva. Opracováno jsem měl dokonale, protože louka byla fakt VELIKÁ, a občas jsme se pohybovali rychleji, než služka chtěla. První soutěž jsem si docela užil, protože budka s rozhodčími v písmeni C žrala Finy a to byla děsná švanda, kličkovat na středové linii, a co se týče pokusu o malý kruh, já jsem služku v tomhle směru několikrát varoval, když to na mě zkoušela v týdnu na jízdárně. Její problém.

IMG_6634

     Druhá soutěž byla ještě větší švanda. Docela škoda, že služka nestartovala úplně první, tak jako v předešlé, protože v takovém případě by zjistila, že má vytištěnou neaktuální verzi úlohy, až když by jí rozhodčí zazvonili, že se dopustila omylu. Takto si čehosi podivného všimla bohužel hned u prvního soutěžícího, a jelikož startovala pátá, vypukl v jejím realizačním týmu chaos a následně i shánění správné verze úlohy.

     Prostě akce, jak má být, a světe div se, poslední jsme nebyli ani jednou, což služka považovala za malý zázrak. Protože co si budeme namlouvat, moje nebeská trpělivost není bezedná, takže jsem jí ve druhé soutěži dal velmi jasně najevo, co si o téhle disciplíně myslím, a je docela s podivem, že se našel i někdo s ještě horším výsledkem.

IMG_6682

     O týden později se konala podzimní Stružná. Přesně ta Stružná, která je pro služku srdeční záležitostí, a přesně ta Stružná, v níž měly startovat jak služka, tak i Kibicka. Je nutné dodávat, že den před akcí přišly ze západu přívalové deště a proměnily kolbiště v bažinu?

     Poděkování na adresu počasí si tentokrát odpustím, abych nebyl utlučen tyrkysovou podsedlovkou, v níž si chtěla Kibicka napravovat reputaci, a plynule přejdu na další víkend, který se termínově kryl s výstavou v Lysé, kam chtěla dopravkyně Míša, a rovněž s pracovní dobou služky. Bohužel holky se na mě domluvily a vyrukovaly s ohavným řešením, kdy mě služka ráno předala Míše a udělala mi pá-pá, načež mě Míša převezla do Role a tam ponechala svému osudu, v zaplaceném boxu. Jako fajn, služka mi na cestu zabalila seno, jenomže než se služka ráčila dorazit, byl jsem z mého boxu přemístěn jinam, a moji krásnou velkou hromadu sena sežral kůň z týmu paní Žeravíkové. Což není fér, protože jsem v Roli čekal až dlouho do večera, než se Míša vrátí z Lysé, a to o hladu a sám a opuštěn.

P1520160

     Obě soutěže jsem si tak jako přeskákal, nic dechberoucího to nebylo, ale obojí bez chyby a ve druhé jsem vyhrábl modrou mašli a modré má služka extra ráda, protože jsou napůl finské.

     Akorát mě mohlo napadnout, že když jsem se jevil naprosto fit a dokonce i schopen přepravy, tak že se služka nacpe i do posledních zářijových závodů, a tak jsme o týden později vyrazili znovu, tentokrát do Stráně.

IMG_0292

     Na adresu Stráně je nutné vypíchnout, že nový povrch je absolutně dokonalý. Služka netušila, že den předtím tam uhodily přívalové deště (což je škoda, protože bychom nikam nejeli), a tak byla stavem kolbiště mile překvapená. Skákalo se v něm výtečně, a nebýt služčina několika vteřinového bloudění při hledání poslední překážky, byli bychom pravděpodobně druzí. Takhle z toho kápla k velké radosti Frosta mašle zelená, a služka jen suše konstatovala, že ona sezónu TAKHLE rozhodně končit nebude a do další soutěže nastoupila s odhodláním to vyplnit do puntíku.

     Což se jí opravdu podařilo… Tedy ani ne tak jí, jako spíš mně. A lze s klidným svědomím konstatovat, že oba jsme v tom byli naprosto nevinně, i když služka samozřejmě míň než já. A co se vlastně událo?

     Během prohlídky v parkuru probíhala vášnivá debata na téma „rozeskakování“, načež skupinka jezdců (včetně služky) usoudila, že to asi bude podle čísel, tudíž osm, a pak hurá na devět, deset, jedenáct, dvanáct. Napohled to vypadá logicky, ale na logiku se nehrálo, protože po ukončení prohlídky přišla na dolní opracoviště komisařka, že rozeskakování je 9, 10, 11, 7 a 12. A jelikož jsme startovali druzí, služka dolů nešla, protože už se mnou čekala nahoře, a tak byla při parkuru prvního soutěžícího značně konsternována faktem, že se to asi skáče jinak, než jak to ona má zafixované, a že by se potřebovala podívat, co to je za číslo, které ona v pořadníku nemá.

     Vtipné však bylo, že zmíněná žlutočerná překážka se skákala směrem k nám, a popravdě mi není úplně jasné, jakým způsobem hodlala služka přečíst číslo, které bylo na zcela opačné straně oxeru. Zřejmě doufala, že její zrak zafunguje jako rentgen a že číslo spatří skrz dřevo, a tak těsně před odskokem dvojky zaměřila svou pozornost doprava, včetně otočení hlavy, čímž ale vyhodila z konceptu mě. A jako jestli si někdo myslí, že budu odvádět práci automaticky za něho, tak to se šeredně plete, protože já kurz neznal, a když její milost hodila pohledem doprava, tak jsem do toho prava se vší svou bílou poctivostí uhnul.

     Hlavně že blbka půl roku kladla na srdce Kibicce, že v mém případě se nesmí řešit nic jiného než požadovaný směr. To zase byl někdo ultra chytrý a vyloženě se toho sám držel.

     Akorát jsem nečekal, že když já uskočím doprava, že služka zůstane vlevo, takže jsme se rozdělili na dva rozdílné elementy, a one-horse-white-show jsem zakončil parádní svíčkou, za kterou mi obecenstvo velmi hlasitě zatleskalo. Služka posléze udělala směrem k publiku pukrle, a že prý je to vlastně úplně jedno, protože kurz rozeskakování neznala a vyloučili by ji tak jako tak za omyl, a že trhla rekord Kibicky, protože Kibicka minule dojela až k šestce, zatímco služka skončila před dvojkou.

     Tak hlavně že v tom holky mají jasno.

     Váš chudáček koníček

 vlcsnap-98424 vlcsnap-101757 vlcsnap-115964




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: