středa 1. října až pátek 31. října 2014

     Jsem zpátky doma.

     Termín „doma“ je sice v mém konkrétním případě velmi zavádějící, protože být v majetku šílené služky znamená mít domov tam, kde si ona zrovna umane, ale vzato obecně a s přihlédnutím k počtu strávených měsíců jsem prostě doma u Amíka a basta.

     A co bylo velmi milé, nezbil mě, když jsem se mu tam nečekaně objevil. Což byla v letošním roce naprosto nečekaná okolnost, protože v zimě jsem se stěhoval dvakrát a pokaždé jsem to schytal.

     I když služka se ohání argumenty, že ona na pastvinu chodila s týdenním předstihem, aby stihla všechny ty pastevní práce, na které od jara nikdo nesáhl a které se trapně samy neudělaly. A že prý za ní Amík chodil a čichal si k ní. A že prý mě z jejího oblečení nejspíš cítil, protože se pak vždycky šel podívat ke vchodu, jestli už náhodou nejdu.

WP_20141008_022_up

     Já jsem byl situací lehce rozpolcený. Faktem je, že od poslední křižovatky jsem věděl, kam jedu a rovnou jsem se hrnul do stáje a posléze nahoru na pastvinu, ale stejně tak jsem si služku hlídal, a když vypadala, že se chystá odejít, přiběhl jsem a čekal jsem na ohlávku a že pojedeme zpátky za Béruš. Služka se málem vyvrátila, a že prý ani omylem, že následující dva měsíce budu tady, s Amíkem, a že jakmile udeří fuj zima, pošupajdím za Skipem a Jackem.

     Myslím, že již naprosto chápu pojem „stěhovavý druh“, protože přesně to jsem já. A jestli jsem v hloubi své bílé duše věřil v prázdniny, krutě jsem se přepočítal.

     Druhá říjnová sobota patřila druhému služčinu pokusu o vylepšení skóre v soutěži, kterou mám snad ještě méně raději než pštrosy a lamy. Služčino nutkání cpát se do naprosto všeho nechápu a chápat nechci, a jestli si myslela, že jí ochotně vyjdu vstříc a přivezeme z drezur lepší výsledky než minule, šeredně se spletla.

     Tedy ne tak docela, protože skóre druhé soutěže jsem si vylepšil, byť to bylo jen o jedno procento míň děsný průser než minule. A první soutěž?

     Tu jsem služce pohřbil úplně, protože jsem šikovný koník. Ale za to si mohla ona sama, protože se jí nechtělo jet po kopytě, a tak poprosila kováře, jestli by mě těch pár kilometrů nesvezl. A jelikož u kovářů je jiné časové pásmo už dobrých patnáct let, přijel kovář s téměř hodinovým zpožděním, a jak se snažil manko anulovat, v poslední pravotočivé zatáčce zapomněl ubrat a já situaci neustál.

     A tohle tedy jako ne, takhle se s bílým koníkem nejezdí a jezdit nebude. A tak jsem z přívěsu elegantně vypochodoval po třech nohách, přičemž jsem tu vlastním pohonem pošlapanou zvedl do patřičné výšky, aby VŠICHNI viděli, že mám bebí. I když služku mnohem víc zajímalo, jakým způsobem jsem přišel ke šlicu nad kořenem ocasu, neboť tam jsem sám sebe prokazatelně pošlapat nemohl, ale tohle si nechám jako výrobní tajemství, protože tohle se mi ještě může v budoucnu hodit.

     A jak si mě služka ještě před přestěhováním pečlivě vyšamponovala, abych stejně jako minule zářil čistotou a bělostí, tak jsem se při přepravě luxusně zpotil a všechna ta pečlivě v nejhlubších zákoutích mé skoro už zimní srsti usazená špína vylezla, takže jsem byl všechno možné, jen ne čistě a zářivě bílý.

WP_20141011_001

     Ve spojení s katastrofálním výkonem v obdélníku perfektní kombinace, která doufám služku navždy odradí od jakéhokoliv pokusu o zlomení prokletí v drezuře.

     Nicméně publikum bylo výborné, protože z něho sem tam vypadla hruška nebo jablko (když se služka zrovna nedívala), a ještě na mě fanouškové během úlohy pokřikovali „do toho! Do toho!“, což jsem nemohl nechat bez odezvy, a tak jsem přímo u nich služce z kroku nacválal kontra, aby mohla veřejně dokázat, že je již schopná tuto anomálii rozeznat a opravit si ji, aniž by mě přitom nazvala pohlavním orgánem.

     Přece kontracval je cvik těch těžších úloh, ne?

     Domů jsme dorazili s nepřehlédnutelným extempore „bílý koník ve vleku jezdit nechce“, kdy se pan kovář neodvážil jet rychleji než dvacítkou, zatímco za ním vesele poskakoval přívěs s mou maličkostí na palubě. A že prý na mě služka bude žalovat Míše, ale něco mi napovídá, že vynadáno dostane služka, protože bílý koník je vždy ve všem zcela nevinně.

     Nebo snad někdo máte jiný dojem?

     Služka mi přepravovací karambol nevyčítala, stejně jako podprůměrné výsledky, ale ten kontracval že prý mi NIKDY neodpustí. Což mi vyloženě drásá nervy, takže jestli znovu vyrukuje s podobně pitomým nápadem, udělám jí to znovu a rád.

WP_20141026_002

     Nicméně závodní sezóna 2014 je tímto definitivně zakončená, což je milé. A netrvala dlouho, dva měsíce jsou tak akorát dlouhá doba, zbytek roku se pak dá krásně proflákat na pastvině a přesně to jsem hodlal činit, když už jsme byli zase spolu s borcem Amíkem. Pobyt nonstop venku je parádní věc, protože můžete během dne migrovat, bez buzerace „ze stáje, do stáje či z malého do velkého“, a zkoumat, kde služka zapomněla natáhnout lanka. Ona totiž staré a již téměř nefunkční ohrady úplně strhla a na několika místech prostorově předělala, takže máme nová zákoutí a schovky. Třikrát nás během října svou přítomností poctila i Iva, takže první terénní výlety jsem absolvoval s Amíkem a to nemělo chybu, i před drobný nedostatek, kterým bylo „cválat se nebude“.

     Ale tak lepší než drátem do bílého oka, že ano.

     A hlavně nemusím nosit deku, protože počasí to vymyslelo naprosto geniálně: tak akorát, aby jízdárna nevyschla a chudáček koníček se chladem neklepal. Nejlepší říjen!

     Váš chudáček koníček

WP_20141025_032




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: