sobota 1. listopadu 2014

     Můj život je v troskách.

     Tak jako všichni víme, že můj život je v troskách již mnoho let, ale obrátek, jakých momentálně nabývá, jsem se skutečně dožít nechtěl.

     Kdo sakra služce nalil do té její ohavné mozkovny, že letos budu pracovat, dokud to bude možné?

     Jakože než bude takový holomráz, kdy nepůjde po souvislé vrstvě ledu sejít z pastviny ke stáji, nebo až napadnou tři metry sněhu a služka nás v závějích vůbec nenajde?

    Kam se sakra poděl její nepopsatelný odpor k jakékoliv formě podzimně-zimní činnosti?

     Jsem frustrován a znechucen. A nejhorší je, že je mi to absolutně k ničemu, protože žádný druh odvolání pro malé bílé koníky neexistuje, a jsem tudíž odsouzen ke všemu, co si její milost služka usmyslí.

     Mám sakra těžký život!

     Světlým momentem mé kruté existence je fakt, že se mě drží neschopenka, kterou mi předpředevčírem po dvacetiminutové terapii (během níž jsem samozřejmě málem umřel) vystavila paní doktorka, taková ta, jak vyvrací šmatlací chudinky nožičky a nutí chudáčky koníčky couvat, když nemají na čem stát (protože tři chudinky nožičky je na couvání málo). Doslova řekla služce „a teď ho vypustíte na pastvinu, necháte ho tam tři dny bez povšimnutí, a pak teprve se přijdete podívat, jak vypadá“, ale jsem si naprosto jist, že tím myslela „a minimálně pět let nesmí chudáček koníček pracovat“.

     A nosit vodu, to jsem úplně zapomněl dodat. Protože služka je úplně blbá a neumí zašroubovat kanystry tak, aby netekly na chudáčka koníčka studenými čúrky, a nemusím snad popisovat, jak STRAŠNĚ MOC nenávidím, když na mě teče voda.

     Služka sice příkaz paní doktorky hrubě porušuje, protože kromě každodenního povšimnutí mi na chudinky nožičky intenzivně zírá, což děsně bolí, ale faktem je, že nošení vody si rozdělily s majitelkou Amíka, jedna ráno, druhá večer.

     Tak třeba v tom najdou společné zalíbení a nás s tím již obtěžovat nebudou.

     Váš chudáček koníček

WP_20141103_001




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: