úterý 4. listopadu 2014

     Ryze preventivně jsem se hned zrána vyválel lautr ve všem, co se kolem naskytlo, včetně čerstvého kaliště divokých prasat, které v rámci minulé zimy vybudoval Amíkův personál. Stupeň matlavosti a přilnavosti naprosto ideální, byl jsem s výkonem nemálo spokojen a očekával jsem tudíž společenský údiv, především ten služčin, který mě měl diskriminovat od sedlání a všech těch činností s tím spojených.

     Jenomže služka měla oči zase jen pro trní, bodláčí a také tu bílou pásku, kterou všude mega trapně natahuje, aby bylo na první pohled vidět, kudy během noci proběhl peloton srn či divočáků.

     Může v téhle oblasti mít chudáček koníček důvod k radosti?
     Co je tak špatného na tom mít k dispozici tajný únikový východ?
     Co když se náhle objeví na pastvině bubák, který žere Finy, a nebude kam utéct?
     Nebo třeba pštros, co když přiběhne?

     Mám těžký život.

     A ani fakt, že jsem nakonec pod sedlo nemusel, mi v této chmurné chvíli nepomohl.

     Navíc ze služky dneska nic moc nevypadlo. Většinou když provádí křovinatý holocaust, tak dost nevybíravě rve šípky a strká si je do kapes, že prý je škoda je vyhodit spolu s větvemi. A komu patří všechny šípky v okolí dvě stě třiceti osmi kilometrů?

     Správně, bílému finskému koníkovi.

     Ale jako dneska bída, když jsem si přišel zkontrolovat obsah služčiných kapes, měla tam jen tři zakrslé šípky a hromadů keců k tomu, že je to všechno mokré a že na to dlabe.

     Což jsem jakože neslyšel, protože podobné projevy chování nejsou u služek žádoucí a nelze jim je tolerovat.

     A ten batoh do bláta jsem já jí neshodil, to bylo naprosto trapné obvinění!

     Váš chudáček koníček

WP_20141103_014




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: