sobota 8. listopadu 2014

     Zrada.

     Hned ráno nás Amíkova majitelka odvedla na tu nejvíc horní terasu. Jako je to od ní milé, že nám ukazuje krásná a neprobádaná zákoutí, protože tam toho času moc nestrávíme, a to i když tam je pořád ještě slušné množství trávy.

     Co ovšem od ní milé nebylo, byla skutečnost, že celé dopoledne o dvě terasy níž jezdil traktor a navážel balíky, a my u toho NEBYLI. Protože Amíkova majitelka nás nahoře sprostě zavřela a překazila mi tudíž mou oblíbenou hru „buď já, nebo traktor“, kdy statečně stojím a vyčkávám a nenechávám se rozhodit faktem, že traktor potřebuje projet a skoro se mě už dotýká.

     Je to takový můj milý a velmi oblíbený adrenalin, protože jsem si samozřejmě vědom faktu, že služka by mě přejet traktorem nenechala. O koho by se pak starala?

     Takto jsme bohužel o legraci s traktorem přišli, což nebylo fér. Kromě toho shora nebylo skoro vůbec nic vidět, takže přehled o okolním dění naprosto nulový, což bylo extrémně frustrující, a když pro nás služka po obědě přišla a otevřela nám, najust a natruc jsme se tvářili netečně.

     My se přece nikoho doprošovat nebudeme!

     Ale tak síla zvuku kýble je nezpochybnitelná, takže jsme si nakonec dali říct a řítili jsme se dolů jako příslovečné namydlené blesky, kdy já jsem byl samozřejmě ten hezčí a elegantnější blesk. Kromě nově navezené zásoby balíků sena, která nás nevzrušovala, jsme se museli jít podívat na plachty, které služka rozprostřela, aby viděla, v jakém jsou stavu (konečný výrok se neodvážím publikovat, protože je to nezveřejnitelné). A když jsme po plachtách začali šlapat, protože to jsme prostě MUSELI patřičně řešit, vypadla z ní nepěkná sociální interakce směrovaná i na naši adresu, což od ní opravdu nebylo pěkné.

     Popravdě nechápu důvod její agresivity, protože sama uznala, že ty plachty jsou už dost zničené, takže nějaké šlapání dvěma páry bosých a dvěma okutých končetin by ji nemělo absolutně vzrušovat, natož rozpalovat do ruda.

     Takže nám ty plachty sebrala. Je zlá a pěkně lakomá, k tomu! A že je prý použije jako druhou vrstvu, aby se nezničila plachta nová, až se bude manipulovat s tím vším závažím, které bude bránit vichru z hor, aby plachtu z balíků strhával.

     Líbí se mi, jak je služka rok co rok nemlich stejně naivní. Jako kdyby dopředu nevěděla, že jí to stejně uletí, hned při prvním orkánu!

     Když už nebylo žádné plachty, po které by se dalo šlapat anebo do ní usilovně hrabat či kousat, vydal jsem se do samoobsluhy. Hned do prvního balíku jsem se s chutí zakousl, protože nové seno vyžaduje ochutnávku profesionála z oboru, akorát že můj užitečný podíl práce nikdo neocenil, opět. Od balíku jsem byl neurvale odstrčen, s odkazem na zbytky zásob sena loňského, naservírovaného ve žrací bedně. Ale snad nejsem tolik blbý, abych nevěděl, že to nové je lepší!

     Prostě máme těžký život.

     A tak když služka posléze v počtu lidí jedna osoba plachtovala zásobu dvaceti dvou balíků, stáli jsme za lankem a bedlivě jsme její naprosto směšnou snahu monitorovali. A docela škoda, že nemluvíme jejím jazykem, protože v téhle situaci bychom měli na skladě tolik užitečných rad, jistě by si minimálně s polovinou vystačila.

     Nicméně vzhledem k počtu balíků je již téměř jisté, že letošní zimu se Skipem a Jackem trávit nebudu. Na jednu stranu je to škoda, s nimi se výborně běhalo a hrálo, protože Skip je hřebec a na rozdíl od Amíka se rád připojí ke každé šarvátce, včetně těch, které se ho netýkají. Ale na druhou stranu, aspoň nemusím nikam cestovat vlekem. A to se letos cení.

     Váš chudáček koníček

WP_20141108_005 WP_20141108_003




(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: