sobota 15. ledna 2011

Během dnešního dne jsem se dvakrát(!) ocitl v blízkosti smrti.
Sice mám silné a zdravé srdce (prý aspoň něco, jak trapně dodává služka), ale tohle bylo opravdu o chlup, takže bych velmi ocenil, aby mě podobných jevů ušetřila.

Že jsem musel pod sedlo, nehodlám komentovat. Podplatit počasí se mi podařilo pouze polovičatě, takže služka než došlapala do vesnice, zmokla na kůži. Trubka totiž absolutně nepochopila, že když není, s kým by se svezla autem, a nelze ani projít pěšky skrz přívalovou vodu, tak že je optimální zůstat doma. Kdepak! Čúza si vytáhne kolo a přijede na kole! Copak je normální jezdit v lednu na kole?

Svůj stav „zmoklá slepice“ si vykompenzovala prací, a než vykydala u hobitů, vysvitlo sluníčko. A to bylo špatně! Protože mě okamžitě stáhla z Hobitína a že honem do Dvorečku, jakože zkusit přiježďovat na jízdárně, která na rozdíl od té naší sjízdná je.

Ano, Dvoreček je právě to místo, kde jsou pštrosi, a pštrosi, jak je známo, žerou Finy. Takže já do Dvorečku nechtěl! Bránil jsem se již cestou, kdy bylo životu nebezpečné prakticky všechno, kolem čeho jsme projeli. Služka každé mé přidupnutí komentovala pořadovým číslem, takže jsem celou cestu musel poslouchat „jedna-dva-tři-debile-čtyři-..., a nepřestala s tím ani u Dvorečku, kde už ale nestíhala nahlas počítat, páč jsem se několikrát (a marně) pokusil utéct do pole.

Musela mě dlouho přemlouvat. Rezignoval jsem, doufajíce, že stádo kolegů pobíhajících na obzoru přijde blíž a nebudu tam tudíž sám, a také že nevyleze žádný pštros. A když ze pštrosovy boudičky vylezl cizí chudáček koníček, málem jsem omdlel, protože jsem nedokázal pochopit, co je tohle za pěkně stupidní vtip!

Hřebec přišel blíž a pozdravil, já však ne. Já v němém úžasu zíral, protože téhle změně jsem opravdu nerozuměl, a jestli si služka myslela, že situaci přestanu řešit, když tam je místo pštrosa kolega, tak to se šeredně spletla. Kolega se totiž nezachoval pěkně, zalezl zpátky do boudičky, a to nebylo fér, protože jsem tím pádem byl na jízdárně zase úplně a sám! Služčiny trapné pokusy o „kruh“ jsem naplno ignoroval. Jak mám sakra udělat pořádně kruh, když prostředek jízdárny je zcela bezpečný, zatímco okolí jízdárny prokazatelně žere Finy? Přece je nutné mít hlavu ve všech případech VEN, nikoliv trapně dovnitř, jenomže s tím služka hluboce nesouhlasila a že to zkusíme ještě jednou.... a ještě jednou... A jelikož se mezitím rozpršelo, tak blbka zmokla znovu a tentokrát fest. A musela to zabalit, abych nebyl na kůži i já.

Ve stáji to bylo fajn, naproti stála Sylva, v rohu bylo seno... Cpal jsem ho do sebe, protože jiné seno je vždycky lepší, než to doma, a služka mezitím vydrbávala. A mrzla, takže na cestu domů vyfasovala od Kačky teplou zimní bundu, aby během těch tří kilometrů ve svých mokrých hadrech nedostala zápal plic, což byla úplně irelevantní obava. Protože jsme ještě ani nevyjeli z areálu, a už jsem po ní šlapal a vláčel ji jako kotvu, neboť vzadu pobíhala a štěkala lama: dodneška jsem netušil, že lamy žerou Finy, ale ano, ŽEROU a já jsem tam málem umřel!

A když jsem přes služku přešel potřetí, tak blbka pochopila, že tak blízko nebezpečí nasednutí asi opravdu nehrozí. Poté jsme se učili projít brankou tak, aby služce nehrozila bezprostřední demolice mými plecemi (je blbá: kdyby mě nechala jít prvního, nic by se jí nestalo), a když jsme byli natolik daleko, kde už jsem místo „lama!“ řešil „domů!“, rozhodla se nasednout.

Přetočení sedla nehodlám komentovat. Demence mé služky je v tomto případě pověstná, protože ona úplně běžně až po ježdění zjistí, že zapomněla na dotažení sedla, takže dobře jí tak, a nejvtipnější bylo, že když dosedla, objevili se opodál úplně jiní kolegové, i s jezdci, a to nejhornější Amíkovi sousedi.

Takže z mé strany logická hysterie! Oni sice šli do Dvorečku, ale já byl ochoten jít s nimi, jen abych nemusel nikam jít sám, takže jsme měli se služkou menší výměnu názorů ohledně směru, která skončila jak jinak než blbě, protože trubka zapomněla, že z téhle louky se musí napřed vyjet, protože dole je drát. Takže po kilometru návrat, a to už jí bylo pekelně vedro, protože jsem jí vytahával otěže a chtěl jsem utíkat, a to za Amíkem a Béruš, takže znovu diskuze na téma „kudy a kam“.

A jestli si trubka myslela, že nasměrováním k Hobitínu ztratím chuť utíkat, tak to se šeredně spletla. Sice mi nedovolila víc než klus, ale i tak se z ní kouřilo, a než jsme dojeli, byla úplně suchá a zpocená prý i mezi půlkami.

Ale za to si může sama. Nemá vymýšlet zhovadilosti.

Váš chudáček koníček



(nebude zveřejněn)


Opište text z obrázku: